Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kingcrow - The Persistence

KingcrowThe Persistence

Ruadek2.10.2018
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Velice slušná deska, která by byla ještě lepší, kdyby kapela nadále neuctívala své vzory tak okatě. Prakticky vzato jsme na tom nadále podobně jako u recenze na jejich minulou desku. Není to škoda?!

Je rok 2018 a italská progresivní banda Kingcrow to konečně do nás zase valí. Přiznám se, že jejich minulá deska Eidos mé sluchovody dostala a právem si ji řadím mezi ty nejlepší, co se týká progresivně rockových odnoží. The Persistence by se dala částečně označit i jako Eidos part 2, protože má stejný zvuk a není až tak vzdálená. Pojďme si o ní něco říci.

 

Talent Kingcrow spočívá v nadání složit perfektní melodické skladby, které mají silné refrény a velmi silnou atmosféru. Nemohu minut to, co bylo jasně řečeno už minule, a to je velmi silné ovlivnění Wilsonem (především Porcupine Tree, nejlépe v období In Absentia nebo Fear of a Blank Planet) či tvorbou páně Gildenlöwa (Pain of Salvation). Rád bych tu i citoval kolegu Sarapise, jehož tehdejší odezva mluví sama za sebe:

 

"Baví mě to velmi, ale některé citace Wilsona, resp. Gildenlöwa mě fakt s*rou. Podobnost je někdy slabé slovo. Např. s tím tleskáním je to jako slyšet "Trains" z "In Absentia". A je toho víc. I z Wilsonovy sólové tvorby. Neříkám, že od roku 2002 už nesmí na desce nikdo tleskat, ale ať s tím hoši naloží trochu jinak. Zaráží mě symbióza originality s plagiátorstvím. Fakt se bez toho neobejdou?"

 

 

 

S novou deskou je to na stejné koleji. A dokonce, snad to už ani nepřekvapí, Daniel Gildenlöw je rovnou hostem této desky. Kingcrow se za své vzory nestydí, rovnou nám je servírují na zlatém podnose. The Persistence je přímočarou progresivně rockovou deskou dneška, která se opět opírá o silné melodie a mnohdy slušně syrové metalové pasáže. Já v tom ale slyším tolik dozvuků desek Porcupine Tree, že to prostě opět nemohu pozvednout na oslavu tvůrčí práce a progrese. Kingcrow jsou nadále stínem na pomezí plagiátorství za slavnějšími kolegy. Poslechnout si tuto desku lze v případě, že vám prostě chybí další tvůrčí tvorba Porcupine Tree a chcete něco z obrazů jejich posledních tvůrčích let. A bez kytarových výjezdů páně Wilsona, bez originálních Barbieriho klávesových partů a té ukrutné baskytary, bicích... no vidíte?! To prostě nejde srovnávat. The Persistence by byla výborná deska, kdyby neexitovaly vzory této kapely. Ale oni existují a existují i jejich desky, které zná každý posluchač takové muziky zpaměti. 

 

 

Abych ale jen plošně nenadával, deska je i přes jasné ovlivnění hodně slušná. Poslouchat, jak kapela už dospěla ve velké hráče (a skladatele) a s přehledem tam kope elektroniku, mnoho moderně znějících pasáží... to je prostě paráda. Nic se nepřebíjí, nic nepřečnívá. Není to takový intenzivní tlak na posluchače, jako tomu bylo minule, je to ale stále opravdu příjemný poslech. To mají prostě asi Italové v krvi. A je to další důkaz, že v zemi těstovin, olivového oleje, pizzy a zadku Moniky Bellucci se děje i něco víc, než speedmetalové zpívánky s kýčovitými obaly desek. Je v povaze italské produkce dělat hity a Kingcrow jsou v tom opravdu dobří.

 

 

Na závěr stačí snad jen přání, aby to příště šlo hodně vlastní cestou, aby hoši našli cosi jako posvátnou můzu (klidně se zadkem Moniky Bellucci) a dali do kupy desku, která bude plná vlastního Kingcrow rukopisu. Já citím, že na to tahle kapela s přehledem má, jen to zatím neumí podat jinak.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky