Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kły - Cienie

KłyCienie

Victimer13.1.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Chen + Cienie = jeden příběh rozdělený na dvě části. Dnes tedy druhý díl vybuzené letargie přesahující žánry a dokončující jasný názor, že Kły na to hodně mají.

Polská družina Kły byla v loňském roce velmi aktivní a zamýšlený diptych dvou separátně vydaných alb stihla hodit mezi lidi během jednoho roku. Chen a Cienie, dvě alba, první a druhý díl jednoho celku. Těsně před Vánoci vydané Cienie funguje jako návaznost na předešlý díl, jen jsme hrad na obalu obou desek obešli z jiné strany a vidíme ho z jiného úhlu. A hlavně jsme mu blíž. A to jako by se díky zkušenosti z poslechu první desky do té druhé promítlo. Prakticky ihned se vrátila ta lehce cáklá chytlavost a pouze se prohlubovala, nutila být tomu všemu ještě blíž. Díky tomu jsem od začátku vnímal Cienie jako ještě o něco zajímavější a víc vypovídající alternativu, jak si Kły naklonit na svou stranu. Uklidnilo se to až po čase, navíc co by mělo znít víc vyrovnaně, než zrovna tyhle dvě nahrávky? Každopádně mám jasno v tom, když pominu minulost kapely, že jsou to právě poslední dvě zastávky, kdy jsem hudební menu Kły správně pochopil. Wyrzyny (2020) mají taky svoje kouzlo, ale všechno to zaklaplo až teď. Žádné velké přemýšlení a hledání něčeho, co tam ani není. Vede lehkost a přirozenost vcucávající dovnitř té jejich rozjívené letargie.

 


Je důležité si říct, že Cienie (Stíny) nejsou žádné odřezky, věci, které nešly použít na Chen. Je to naprosto soběstačná nová výpověď dnešních Kły. Šest skladeb, které balancují na hraně post-blackových vizí a dle vlastní potřeby je rozvíjí. Vrací se kombinace rozervanosti, zbytků syrového blackového spiritu, psychedelie, ale taky elektroniky a coldwave rytmiky. Zas je zpátky to zvláštní vytržení a specifická atmosféra, studená a přitom chytlavá. Taková, ze které chce člověk vymačkat co nejvíc a která (jak jsem minule zmiňoval) není daleko depresivních metalů ze Skandinávie (Lifelover, Shining). Kły vybarvují stíny, jsou stejně divocí jako naoko odevzdaní, a skladby fungují hned od prvního poslechu. Není třeba si nic moc domýšlet a dohledávat. Borci jsou natolik umělecky tvární, že dokáží z těch svých niterných pohnutek vyloupnout opravdový kus melancholie, radosti utopené v moři pochybností.


Cienie jako album názorně předvádí, jak jsou dnes Kły vybavení ve spojení nadhledu s umělecky zajímavým výrazem. Když si vezmu například tu elektroniku - je to vlastně jen takové drobné osvěžení. Dokres, který desku v pravý okamžik přemostí, posune o kousek dál. Nic výrazného, natož určujícího. Jen aby bylo jasné, že se ji kapela nebojí použít tam, kde si to situace žádá. Nebo dialogy vytržené z filmu, aneb procvič si polský jazyk, Mistřu... Jen náladovka, ideální čas to použít. Kły si nijak nezahrávají, ale dobře ví, kde je jejich místo a jak se na něm pohybovat. Jejich kroky jsou lehké a jako by bez zájmu přesné. Z Chen mi trochu čouhala nad ostatní skladba Bezsłowie, tento pocit už u Cienie nemám. Spíš si užívám fragmenty, jak do sebe zapadají a dělají skladbu skladbou. Jak se celý ten proces vyvíjí.


K vzájemným podobnostem bych určitě zařadil konec obou desek se španělkou v ruce. Wietrznia je takový akustický vánek na závěr, pomalý odchod z podia, rozloučení se s celým příběhem. Niekłanie pak asi nejnázorněji ukazuje protiklady brutality a jemnosti, které si najednou nejsou vůbec vzdáleny. Vokál zatím nedospěl do fáze příjemného čistého společníka a dál si libuje ve stokách a depresích. Jenom, když se místo zpěvu začne vyprávět, to je z něj civil. Hypnoticky a výpravně působí nejdelší část desky, skladba Letarg. Zastřená balada se mění ve vichřici, kterou probodávají synťáky a včelíny zní docela futuristicky. Doopravdy ale vítězí rozmáchlá psychedelie a spojení všeho, co dělá současné Kły tak speciální. Experimentující ve svých vlastních ozvěnách, kombinující dřevnost a atmosféru.

 


Byla to dobrá volba, vydat dvě alba odděleně s odstupem několika měsíců. Lepší, než jít ven s dvoj-deskou a kvantem muziky, která by v tomto množství mohla svádět k podcenění a taky únavě. Co si budem povídat, Kły i přes jistou variabilnost putují nějakým směrem a jeho nadměrné sledování by mohlo začít smrdět. Je tedy dobré rozhodnutí počínat si právě takto, pěkně jedno po druhém, dát tomu čas. Cienie věrně doprovází Chen a obě si pouštím pořád zvlášť, abych se nepřejedl. Střídám to podle náladady a jsem rád, že jsou Kły tam kde jsou. Tvoří špičku polské post-blackové scény a drze promlouvají do dění za hranicemi. Proto mám obě desky docela vysoko i v osobním hodnocení roku 2021.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky