Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Koldbrann - Vertigo

KoldbrannVertigo

Bhut19.3.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Vydařený počin, který se magicky vznáší nad pomyslnou šedí průměru. Dosud netypické dílo pro kapelu Koldbrann předznamenávající možné budoucí směřování. Příjemný poslech bez vyšších nároků.

Jméno Koldbrann jsem objevil kdysi v roce 2003, tedy v době, kdy kapela vpustila na povrch zemský svůj debutový počin Nekrotisk Inkvisition. Tak výborný start nemohl dlouho zůstat bez povšimnutí, ovšem kapela svými aktivitami zrovna dvakrát nehýřila. Teprve v roce 2006 vydala druhý dlouhohrající počin Moribund, ovšem ten se už nesl v o něco slabším vánku. Bylo zřejmě nutné trochu zamakat a opětovný příklon mého ucha si kapela získala dalším černým dílem Stigma: På Kant Med Livet (EP, 2008). A teprve začátek letošního roku přinesl konečně třetí řadové album Vertigo.

 

Změna u kapely nastala už v samotné grafice. Možná je to způsobeno přechodem pod křídla Season Of Mist, možná poukázáním na dospělejší formu black metalu, ale zanechme spekulací. Vertigo je sice obléknuto do úplně jiného ošacení než předchozí počiny a zásadní převrat je viděn v logu kapely. Spokojen zrovna dvakrát nejsem, ale při delším pozorování onoho obrázku zjišťuji, že je mi to vlastně i jedno. Nejvíce jsem stejně zvědav na hudební vývoj.

 

Ten výrazných rozdílů nemá. Ale stejně musím neznalých materiálu seznámit s faktem, že tento počin má jakýsi ucelenější charakter. Vypadá semknutěji, než jeho předchůdci. Zdá se, že dostál rozměrů koncepčního alba, už díky výskytu tří intermezz, které jakoby spojují / rozdělují jisté části alba. Zvukem se Koldbrann vyhoupli do čistšího výrazu, což je mi celkem líto, neb v black metalu si na čistotu vážně nepotrpím. Jsem spíše rád za syrovější a neuhlazený sound. Převelikou újmu utrpěly bicí nástroje. Jejich sound je… jak bych to jen řekl… zničený. Kopáky znějí jako jeden z nejhorších automatů a snare zvoní taktéž nevábným způsobem. Celkem velké zklamání… Soustředím se proto raději na odkaz hudební – řemeslný.

 

Koldbrann dlouho nečekají a pozvolna rozhýbávají své sírou nasmrádlé kosti. Oproti starším výpalnějším věcem se setkáváme s jistým zvolněním a převážně středním tempem. Nicméně na škodu to není a kapela, jak se zdá, se zde celkem našla. Dobře znatelný odklon můžeme zachytit v pátém songu Stolichnaya Smert, která se projevuje jako energická black’n’rollová skladba s občas šílenými vokály. Naproti tomu Phantom Kosmonaut působí velice přesvědčivě a navrací posluchače zpět do nezběsilých vozíků této horské dráhy pro satanská dítka. Při zpětném pohledu nabývám čím dál tím většího dojmu, že Koldbrann více směřují k zemitější hudbě, než bylo jejich prapůvodní přesvědčení. Více nacházím prvky energického thrashe a punku, které se nebojím společně s přísadou blacku sjednotit pod jednu střechu black’n’rollu. Ale nutné si uvědomit, že tento prvek není ve všech skladbách zastoupen. Vertigo spíše předznamenává možný budoucí vývoj, který se tak může skvěle shlédnout právě ve výše zmíněné odnoži. Netvrdím nic na jisto, spíše spekuluji a hádám. Drtivá většina desky se nese především ve středním tempu typického black metalu. Další výjimku vytváří závěrečný kousek Inertia Corridors, kde se setkáváme se znatelným přídavkem kláves. Ty pak dělají skladbu jedinečnou a rozhodně ji neshazují, ba naopak. Celá píseň pluje nad všemi ostatními daleko výš a zdá se být tou nejlepší z celého alba. Možná je to dáno právě svou rebelskou aurou, možná pomalejším tempem, ale rozhodně je jiná a především originální.

 

Vertigo je albem, které umocňuje význam svého žánru. Dává na vědomí, že black metal ještě není úplně mrtvý, ačkoliv se nachází v místech, kam se nikdy dostat neměl. S tím už nikdo nic neudělá a nezbývá než se prodírat nekonečnou záplavou nahrávek a vybírat tak z nich ty lepší, které mohou stát za obdiv, nebo přinejmenším za poslech. Jednou z nich je právě čerstvá dávka jedenácti stop Norů Koldbrann


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky