Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Korn - The Paradigm Shift

KornThe Paradigm Shift

Jirka D.21.11.2013
Zdroj: FLAC (44,1 kHz, 16 bit)
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / Sennheisser HD202
VERDIKT: Korn se navrací z předchozího výletování ve výborné formě, přiznávají svou vlastní historii, kterou ale přetváří a formují do současné a směle se tvářící produkce.

Málokdy se mi stává, že bych se ztotožnil s výroky muzikantů, které předchází vydání nové desky a ve kterých většinou silná slova převáží následnou skutečnost. Korn svou novinku popisují jako střet Issues a Untouchables, ve kterém je metalovější a tvrdší základ doplněn o dnešní možnosti elektronické produkce. Doslova mluví o „a fresh new Korn 2013 sound“ a nějak takto by šly vyjádřit i moje dojmy z „The paradigm shift“ po více jak měsíčním seznamování.

 

Od nových Korn jsem nečekal mnoho a ve stínu této skepse jsem první poslechy přetrpěl a myslel si cosi o vykradení vlastní spižírny. Jasně, hitovka „Love & meth“ by v pohodě obstála v playlistu Issues, ale ta skladba je bez ohledu na zmíněnou podobnost skvělá a nenapadá mě důvod, proč si ji neužít a proč se netěšit z evidentně dobře naladěných Korn. Vrátil se Head, vrátil se metalově hutný základ, i když výrazným způsobem podpořený elektronickými stopami a jediné, co zůstalo v historii, jsou staré dobré časy. Čím víc album poslouchám, tím jsem přesvědčenější o jeho kvalitách a životnosti kapely, která jej dala dohromady.

 

 

Jasnou předností desky je absence vaty a hluchých míst, čemuž dopomáhá jednak přiměřená stopáž a pak prostý fakt, že všechny skladby šlapou od začátku do konce bez slepých cest kompozičního tápání. Přesto nelze mluvit o stereotypně udělané nahrávce, Korn nemají problém v druhé polovině alba zvolnit, do skladby „Never never“ vložit fungující sonické inferno a přiblížit se tak na dosah Nine Inch Nails, skladbu „Punishment time“ proložit dost netradiční pasáží a pak celou desku zakončit skvělou vypalovačkou „It´s all wrong“. I ta se svým feelingem blíží desce Issues (a jak již vyplývá z úvodu recenze, není jediná), ale onu podobnost lze nahlížet i jinak.

 

„The paradigm shift“ si především nese jasný odkaz elektronické produkce předchozí desky, jen výsledný poměr převažuje na metalovou stranu. Skladby obsahují výrazné množství elektronických linek a rovněž ty nástrojové byly v postprodukci znásilněny mnohdy velmi nápaditým, i když pro mnohé jistě nestravitelným způsobem, který ale výsledek obohacuje a nezabíjí. Asi nejlepší poměr byl vykouzlen ve skladbě „Paranoid and aroused“, kterou lze považovat za jednu z nejlepších na nahrávce, na druhé straně dvojice „What we do“ a „Spike in my veins“ ve mně tolik nadšení nevyvolá.

 

Korn se na aktuální desce ukazují v dobré kondici, skladatelsky vyspělí a v tvůrčí pohodě; nebylo by spravedlivé tvrdit opak. Odkazy na vlastní kořeny jsou sice zřejmé, ale jejich uchopení a následné přetvoření snese přísných měřítek. A co víc, deska mě skutečně baví.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 22.11.13 9:46odpovědět

Poslouchám to dlouho a poctivě. Vesměs proti tomu nic nemám a většinu skladeb mám rád. Korni prostě spojili ten elektronickej maglajz s tím co je jim vlastní. Ze začátku jsem se té desce smál, připadala mi fakt blbá, dneska už se nesměju, blbý jsem já. Good job.

Ruadek / 21.11.13 14:09odpovědět

Nové desce jsem dal pár poslechů a usoudil, že už mi to naprosto nic neříká. Silné časy nu-metalu jsou dávno fuč, z té doby zbylo hodně silných desek. Agrese a potřeba sebevyjádření definovala tento styl a pro mě to tím také skončilo. Už nemám potřebu od Korn shánět desky, protože pro mě jejich přitažlivost skončila u Follow the leader. Což ale neznamená, že v jejich evoluci není kvalita - jen je v mém případě už dávno určena jiným uším.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky