Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Kraake - Fram

KraakeFram

Bhut23.4.2016
Zdroj: CD //#WWP028
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Debutující nadějné tuzemské těleso Kraake představuje nihilismem prostoupený black metal té nejtvrdší jakosti. Zkuste se ponořit do zloby téhle mrazivé mašinérie.

Jest cosi zlého mezi nebem a zemí. Patří sem i Kraake, kteří s uhrančivým hlasem ledového větru vyprávějí podivný příběh snad prokleté lodi Fram. Nic není svaté, nic není vážné, všude je chlad a závan blízké smrti. Kraake ukazují underground ve své podstatě a nahotě. Kraake ukazují black metal bez koření, bez vnějších vlivů, pouze jeho čistou podstatu.

 

Debutové album Fram je dílem žánrovým, přesto z něj lehce trčí ven, neboť jeho náplň je vskutku výživná. Pravověrný black metal může hrát sice nespočet kapel, ale málokteré se podaří ukuchtit takovou atmosféru, která vás vtáhne a nepustí. Téhle kapele se to povedlo díky tvrdé práci, která od počátků jejich tvorby zrála a zrála. Hrany se obrousily, hrboly zarovnaly, avšak nezapomínalo se výsledek patřičně začoudit a zašpinit tak, aby staromilci zvedli své zadnice ze židlí. Můžeme samozřejmě skupině vytknout její neobjevný a v očích alternativy zastaralý materiál, jenže to by výsledek musel být nijaký. Fram je naopak albem, které má své silné stránky a momenty. Jsou v něm opěrná místa, ke kterým se budete rádi vracet a za které dávají milovníci black metalu ruce do ohně. Deska Fram je skutečně velice vydařenou nahrávkou.

 

 

Už od samého začátku, který tvoří drobné intro spojené přímo s titulním songem, je jasné jaká budou pravidla hry. Tenhle úvodní song jménem Fram mne dokázal přikovat k zemi. A samozřejmě nejen on, jsou tu i další pecky jako nihilistická Daleko od Nákazy, nebo dekadentní Poslední na Fram. Celou muzikou je jasně citelné prostoupení severským black metalem ctícím tradice kořenů žánru. Na své si tak přijdou fandové kapel jako Immortal (zejména díky chladné náladě), Marduk (to jsou zas rychlejší výpady), raných Darkthrone (zvuk) a samozřejmě Urgehal (uctění památky a věrnosti undergroundu). Vše je totiž patřičně syrové, dřevní a hrubě zlé. Dokonce i skřehotavý a místy štiplavý vokál zpěvačky Valfarin, která však nedlouho po vydání alba z kapely odchází. Náhradou je dnes chorý hlas páně Fjorda, známého z uskupení jako Svartskogen, Ruune nebo Unclean.

 

Kraake jsou zkrátka vycházející hvězdou tuzemského black metalu s velkým potenciálem. Mají tendence růst a mají k tomu dobré předpoklady, což jsou nápadité songy s výrazným spádem, dravostí a jedinečnou energií. Sice hrají žánrovou klasiku, jenže hrají ji velice přesvědčivě a neotřepaně. Deska Fram se tak skvěle zapisuje po bok těch lepších tuzemských nahrávek z daného ranku. A když se tak rozhlížím kolem sebe, vypadá to, že v letošním roce se tomuto žánru u nás bude velice dařit. První vlaštovku, nebo chcete-li vránu, potažmo havrana už tu máme. Pokud jste už zanevřeli na český black metal, tak tady máte bonbonek, který vám chuť možná spraví. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

fjord / 27.4.16 8:46odpovědět

Měl. By si si přečist historii ty! Kdo se na Fram plavil. :-)

-krusty- / 23.4.16 19:33odpovědět

No není sympatické jak se black metal odklání od kopání do mrtvých symbolů náboženství a věnuje se realitě a historii? O Nansenovi tuším stvořil nové album Ihsahn a jméno jeho lodi si vetknuli do názvu desky Kraake....je čas si o tom něco přečíst :)

Ladik / 23.4.16 11:35odpovědět

...no ale to je krása...daleko od člověka, daleko od nákazy..., tak krásně "blackový" jazyk český jsem ještě neslyšel.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky