Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kraków - diin

Krakówdiin

Victimer8.4.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Potenciál, který v sobě kapela už pár let drží, zůstává nadále potenciálem, bez větších či menších oslavných tanečků. Nic světoborného, ale přesto na solidní úrovni a s potřebným nadhledem.

Od plánovaného prvního setkání s těmito obhroublými Nory už uběhlo mnoho vody. Vlastně na kapku stejně jako za tu dobu proteklo místním tokem ve Zlíně, kde jsem se na kapelu chystal v rámci tehdejšího předskakování lodivodům Enslaved. I nestalo se, neboť jsem na pojízdné trase do města obuvi utržil nejednu facku ve smyslu dopravních uzlů, přestupů a individuálních nedorozumění z vlastních zdrojů. To je ovšem minulost. Z malé neznámé, která na sebe upozorňovala maximálně tak jménem, se rázem stala větší a snad i právem ceněná skupina, promítající ve své tvorbě psychedelické pěnění v drsně tesaném stoner metalovém základu.

 

Poměrně příjemná, ale zpočátku také nečitelná deska diin, se nese spíš v atmosférickém a svěžím duchu, než v rozedření nebohých prstů o tlusté dráty. Ale i na ty dojde. Kraków jsou přesto spíš rockující úderkou, které je volný jak čas, tak stereotyp dnešní doby a zkouší to dát najevo ze svého místa, které patří do stejného psychedelického pásma jako ranní rosa, nebo pár nalezených houbiček v blízkém polesí. Z alba jde lehkost a jde z něj i jistá naivita v kombinaci s nestrojeným nezájmem. Kraków občas upomenou novější tvorbu Kylesa, ale přitom to není něco, co by mělo okamžitě cinknout přes uši. Spíš jako nekonečné polemizování nad tím, co nám pomocí diin chtějí Norové sdělit, je postupné odkrývání všech těch živých momentů, někdy na až trochu ospale působící desce. Ano, jak říkám, je to všechno prostě dané, ale jen méně čitelné...

 

diin je zajímavá, svobodná deska, které nechybí moment překvapení. Snaží se být, a v mnoha místech také je, deskou laborující na experimentální a objevné vlně, kam až lze svou kamennou káru dosmýkat. Je evidentní i chválihodné, že tento norský spolek s polským městem v erbu, nepopírá svou snahu nebýt jen obyčejnou, tradice dodržující kapelou. Kdyby na albu nefigurovala štavnatá jízda Future Past, dýchalo by se jí rozhodně hůř. Kdyby hoši poněkud pokrátili tu pěnu po holení, kterou nejde smýt z obličeje po mnoho minut , tedy Mound, jistě by se albu na moment ulevilo. A kdyby nebyla druhá polovina diin tolik výživná a proměnlivá, dalo by se říct, že se nudím u průměrné desky. Celkově vzato, na kdyby se nehraje. Poslechněte si sami, kam až Kraków umí svou muziku dostat, jak moc jsou velcí, nebo malí. Já zůstanu u termínu " příjemně nečitelní" a milí společníci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky