Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polské komando KRIEGSMACHINE není na scéně žádným nováčkem. Všechny členy současné i ty minulé známe z mnoha velebených jmen, z nichž Mgla a Hate činí špičku ledovce. Samotná kapela je funkční už dvanáct let, avšak „Enemy of Man" je teprve druhé album ďábelského tria. Vyspělost díla dává ale znát dlouhodobou praxi zúčastněných. Když jsem navnazen novinkou zabrouzdal do minulosti kapely, ani se mi nechtělo věřit, že se jedná o jednu skupinu. Naprosto odlišný sound, kdy v minulosti sázeli hudebníci hlavně na brutální jízdu s častým příklonem ke grindu, mě nechává chladným.

Už devět let starý debut „Altered States of Divinity" tu šílenou zběsilost lehce opustil, ale k současnému vyznění měl pořád daleko. Ačkoliv název KRIEGSMASCHINE zavání militarismem, lyricky se nacházíme v mezích satanismu. A stejně jako satanismus, je hudba KRIEGSMASCHINE bez zábran a do jisté míry revoluční. Alespoň v rámci své diskografie. Rychlost tempa je ta tam. Středně valivá těžkotonážnost rozbíjí hlavy dostatečně brutálně i bez blast beatu. Přiznám se, že při prvním poslechu jsem desku znechuceně odložil jakožto nudnou a monotónní. Nicméně mi nepřestala vrtat hlavou. Postupně jsem ji přicházel na chuť až k nezměrnému nadšení. Monotónnost ukrývá všemožné chutě a barvy, tudíž sloupnete-li nevýraznou slupku zvláštního ovoce, nikdy se pak nenabažíte této mňamky. Vlivy domovských kapel jsou znát, ale pořád je jasné, že v KRIEGSMASCHINE nalezli pánové svůj osobitý ksicht. 

Vítejte ve světě podivností, kde vládne moderní větev black metalu nastavené DsO, což berte jen jako pomocnou berlu. V případě KRIEGSMASCHINE mi připadne, že si jen díky DsO atd. troufli opustit zajeté koleje, a ne že by se nechali inspirovat nějak blíž. Natolik jsou zmíněná jména odlišná. Navíc cítím z „Enemy of Man" odkazy na dávný Voivod, rytmickou rafinovanost Gorguts a Ulcerate, či industriální těžkost starých Godflesh. Smícháno dohromady v osobitý koktejl, chutná tato deska vskutku neotřele. Líbí se mi jak se pánové krotili a nenatočili hodinové album, které by už nebylo snadné rozlousknout. Takto máme cca tři čtvrtě hodinky a na ní šestero skladeb s průměrnou délkou 7 minut. Akorát. Líbí se mi i zvuk, který jakoby evokoval tovární halu. Do kytar, které jsou kouzelně propojené spolu s dominantní basou, jsou střízlivě pouštěny samply a opravdu jen občas doplňující klávesy. Ty ale v žádném případě nedělají z těžkotonážních písní melodicky atmosférické libůstky. Doplňují totiž zvláštní temnotu měrou vrchovatou. Stejně tak efekty ve zpěvu (křiku) vhánějí jakoby mimozemskou inteligenci do sítě zlých lovců. Nemusíte mít ovšem žádné obavy, že je zpěv zmutovaný po celou hrací dobu. Té dominuje hrdelní growl a havraní skřehot jak jsme zvyklí z Mgla.

To nejlepší jsem si nechal na konec a to jsou fenomenální bicí. Stejně jako každý, kdo má trochu citu, zůstává stát v úžasu nad technickou hrou mistra Darksida. Toho známe z mnoha zvučných jmen, ale nikde nepředvádí takové umění. Když se mu zachce, vytluče z vás duši, ale taktéž umí rozehrát rytmickou parádičku, ze které se vám roztočí hlava. Jeho krasojízda nespočívá jen v hbitých rukou, ale zrovna tak v neskutečných kopácích. Jeden pak nechápe, jak se mu ty ruky s nohama doplňují a nezamotají se. Mě na tom nejvíc uchvátila vyrovnanost mezi špičkovou technikou a metalovou zuřivostí. KRIEGSMASCHINE vám dokážou, že i ve středním tempu může vyznít metal fest brutálně a zároveň mistrovsky lahodně či tajemně... Jsem „Enemy of Man“ pohlcen a nadšen. Nejvyšší hodnocení si ponechávám v zásobě pro další počin této smečky, od nějž očekávám, že bude ještě dokonalejší.