Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kurt Vile - Wakin on a Pretty Daze

Kurt VileWakin on a Pretty Daze

David10.7.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Snové, omračující a také nejlepší album dosavadní Vileho kariéry.

Tahle deska staví Berlínskou zeď přes cestu zdánlivě nezastavitelnému, nepolapitelnému a všeproměňujcímu času, je jako soundtrack k odtržení se od reality, k procesu výmazu veškerých chmurů a starostí, uprostřed ubíjejícího, každodenního shonu, ztrápených výrazů zoufalců honících se za svým kusem štěstí, pošlapaných tužeb a nikdy nevyřčených přání. Ponechává za doprovodu vzdušných, z dáli přicházejících a samotným nitrem prostupujících kytarových tónů, přívětivých melodií a duši objímajících záchvěvů nadpozemské lehkosti, uprostřed toho všeho a ještě něčeho navíc jen vás – samotné, zcela opuštěné, ledabyle kráčející, avšak klidné, se sebou spokojené a vyrovnané.

 

Vileho písničkářství dosáhlo na Wakin on a Pretty Daze zcela nových, doposud netušených a nakažlivě poutavých sfér, z jejichž blahodárného vlivu by dobrovolně prchal snad jen nenapravitelný sebetrýznitel a pojídač sladkých snů bezbranných nemluvňat v jedné osobě. Ty tam jsou bezcílné psychedelické výlety napříč krajinou pomatenců, chvílemi postrádající jakýkoliv smysl, hloubku a efekt. Definitivně pod drnem tentokrát odpočívá i omšelá, vychrchlaná nahrávací souprava. Žádné lo-fi skřípění, rozostřené hlukové stěny a tonoucí labutě uprostřed rozbouřené kaluže. Jen obloha bez mráčku prostá veškerých rušivých elementů, jimž není dopřána živná půda ani díky úctyhodné, avšak na první pohled odrazující a pro mnohé takřka sebevražedné rozloze téměř sedmdesáti minut. Uvolněnost, přirozenost, nadhled a radost… už chápete, proč devítiminutová skladba postavená na omílání jednoho motivu nařaseného bezprostřední hravostí čechranou ospale hladivým vánkem dokáže fungovat bez nutnosti neustálého podepírání složitou soustavou berlí, berliček rozličných velikostí, tvarů a materiálových vlastností?

 

 

Jestliže Vileho předešlé počiny nepostrádaly citelnou dávku ambicí podpořené chvilkovými záchvěvy věcí velkých a smeknutíhodných, avšak v celkovém kontextu více či méně strádaly nevyrovnaností a částečnou nedotažeností, na Wakin on a Pretty Daze sedí vše na těch správných místech. Evoluce dosáhla svého prozatímního vrcholu, cesty dál a výš však stále existují. Snové, omračující a také nejlepší album dosavadní Vileho kariéry.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 7.3.14 12:02

Tak v podstatě máš pravdu a není co dodat. Je to divadýlko, který lidi baví a taky dnes hraje Behemoth spíš pro fanoušky Masters of Rock než ty původní hašišáky. V podstatě ale na jistotu hraje poslední roky kdekdo. Image a marketing je pro ony masy důležitější než hudba samotná. Nemyslím si ale, že by Behemoth byl nějaký průměr, jen nechápu nejvyšší hodnocení napříč periodiky a řady i ortodoxních fans. Holt tlačenka firmy i médií dělá svoje. Jsem proto překvapenej, že zde na Echoes se objeví i kritická slova a moje hodnocení je zde nejvyšší :D, což je skvělé a svým způsobem výjimečné a osvobozující.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 10.7.14 7:30odpovědět

Přiznám se, že do Kurta se nemůžu zaposlouchat. Letošní The War On Drugs miluju od prvního poslechu, ale Kurt je na mě moc dlouhej a bezmocně kloužu po povrchu.

Radek / 10.7.14 9:03odpovědět

....Jirko, ačkoli se to sem vůbec nehodí - do puntíku přesně mi Tvůj koment sedí k novým Transatlantic. Ať se snažím jakkoli, nejde to a přitom slyším jak je to dobrý. :-D

Jirka D. / 10.7.14 9:54odpovědět

Noví Transatlantic jsou skvělí :), pár slov už snad konečně dám dohromady. Možná chtějí čas, přesněji přes 120 minut času, ale pak rozkvetou...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky