Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle deska staví Berlínskou zeď přes cestu zdánlivě nezastavitelnému, nepolapitelnému a všeproměňujcímu času, je jako soundtrack k odtržení se od reality, k procesu výmazu veškerých chmurů a starostí, uprostřed ubíjejícího, každodenního shonu, ztrápených výrazů zoufalců honících se za svým kusem štěstí, pošlapaných tužeb a nikdy nevyřčených přání. Ponechává za doprovodu vzdušných, z dáli přicházejících a samotným nitrem prostupujících kytarových tónů, přívětivých melodií a duši objímajících záchvěvů nadpozemské lehkosti, uprostřed toho všeho a ještě něčeho navíc jen vás – samotné, zcela opuštěné, ledabyle kráčející, avšak klidné, se sebou spokojené a vyrovnané.

Vileho písničkářství dosáhlo na Wakin on a Pretty Daze zcela nových, doposud netušených a nakažlivě poutavých sfér, z jejichž blahodárného vlivu by dobrovolně prchal snad jen nenapravitelný sebetrýznitel a pojídač sladkých snů bezbranných nemluvňat v jedné osobě. Ty tam jsou bezcílné psychedelické výlety napříč krajinou pomatenců, chvílemi postrádající jakýkoliv smysl, hloubku a efekt. Definitivně pod drnem tentokrát odpočívá i omšelá, vychrchlaná nahrávací souprava. Žádné lo-fi skřípění, rozostřené hlukové stěny a tonoucí labutě uprostřed rozbouřené kaluže. Jen obloha bez mráčku prostá veškerých rušivých elementů, jimž není dopřána živná půda ani díky úctyhodné, avšak na první pohled odrazující a pro mnohé takřka sebevražedné rozloze téměř sedmdesáti minut. Uvolněnost, přirozenost, nadhled a radost… už chápete, proč devítiminutová skladba postavená na omílání jednoho motivu nařaseného bezprostřední hravostí čechranou ospale hladivým vánkem dokáže fungovat bez nutnosti neustálého podepírání složitou soustavou berlí, berliček rozličných velikostí, tvarů a materiálových vlastností?

Jestliže Vileho předešlé počiny nepostrádaly citelnou dávku ambicí podpořené chvilkovými záchvěvy věcí velkých a smeknutíhodných, avšak v celkovém kontextu více či méně strádaly nevyrovnaností a částečnou nedotažeností, na Wakin on a Pretty Daze sedí vše na těch správných místech. Evoluce dosáhla svého prozatímního vrcholu, cesty dál a výš však stále existují. Snové, omračující a také nejlepší album dosavadní Vileho kariéry.