Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
La Mer - Tetrahedra

La MerTetrahedra

Victimer25.12.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Neposedný podzemní crossover pokukující ven z díry.

Sledovat Jeremiho uměleckou samotu, to je rychlý sled pěti alb vydaných během tří let a odpovědi na téma netěsnosti jednoho žánru. Tím žánrem je black metal. A jeho postupné otevírání různým alternativám. Kdepak, La Mer nikdy nepatřil mezi ty nejostřejší tužky v černém ortodoxním penále. Už začátek v podobě debutu Silence, i když jde zjevně o ryze podzemní dílo, dává tušit, že třísky dlouho lítat nebudou. Je to dejme tomu docela ostrý materiál, ovšem další alba už tupí čím dál větší snaha vymanit se z okovů jednoho žánru nadobro. A tím nejodvařenějším, a vlastně úplně mimo nějaké blackové hodnoty, dílem, je novinka Tetrahedra. Aneb když autor sahá do různých koutků, vyjídá, bere si co hrdlo ráčí. Být otrokem jednoho stylu zjevně není posláním La Mer.

 


Je pravda, že tento projekt jsem zachytil až teď v době vydání novinky. Pěkně na bandcampu labelu Godz ov War Productions, a protože jsem do té doby nebyl políben, musel jsem se poctivě vracet. Jednotlivá alba ukazují, jak se Jeremiho rukopis a z černých útrob podzemí vyvěrající umělecká svoboda proměňovaly. Jak pojímaly čím dál více prvků a jak byly, a asi celkem po právu, brány jako variabilní atmosférický black. Nebo post-black, zkrátka svoboda a vůle dělat si co chci. Něco zní zajímavě, něco méně, obecně se dá říct, že La Mer spěl do bodu odhodit všechny zábrany. A tím bodem je právě vydané páté album Tetrahedra.

 

Podzemní crossover, vypůjčený Manson, možná trochu Reznor (tady je řeč o čistém vokálu), rozdivočená černota, ze které nezbylo vůbec nic - to je tohle album. Mile zábavný paskvil, který tluče future metal, gotiku, atmosférický skoro black a hardcore, a vlastně cokoliv dalšího. Energie, ano. Originalita vůbec. Tady se bavíme o posbíraných drobcích různých stylů a interpretů, které dohromady tvoří jedno album. Slepenec, crossover. Něco upomene starší tvorbu, celkově jsme však zcela jinde. Otázka je kde. Všude a nikde.


Tetrahedra, to je hodně vokálů, hodně změn, ale málo charismatu, natož originality. Jeremi toho má hodně na srdci. Už první album ukázalo, že je sdílný. Hudba novinky nezbedně poskakuje, různě se proměňuje. A provokuje. Minimálně tím, že má mnoho chytlavých momentů, a pak takových, které vám neustále někoho připomínají. Různé riffy, vyhrávky, vokály... Maličkosti. Sám jsem si pro sebe objevil místa, které mi připomenou např. Mansona, Heiden, Malignant Eternal..., jen prosím ani k jednomu aktuální polohu La Mer nepřirovnávejme. Je to takový kočkopes, který pobaví, přidá na náladě, ale všechno jako by to bylo takové jen na oko. Zrádné.

 


Ani nevím, komu desku doporučit. Asi těm, kteří nic moc neřeší a jsou rádi za věc, co má spád. Což Tetrahedra má. Má i koule, akorát spíš cizí. Na vyřádění, nějakou bečku, třeba tu naši redakční v jisté fázi víkendu, asi dobré. Jsou tam pasáže, které pobaví, celkově to Jeremi nahustil v jeden celek způsobem, který si zaslouží uznání. Ale víte jak, to charisma... to tam není. Trošku jsem si vzpomněl na Aborym, když začali hrát alternativní elektro rock pro dívky masy. La Mer taky najednou hledí vstříc širšímu publiku. Tak hodně štěstí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky