Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle recenze mě pálila v hlavě už docela dlouho, přesně řečeno od doby, kdy jsem tady psal o posledním albu Lacrimas Profundere. To nedopadlo moc dobře, protože prostě dobré nebylo a není, a tak mohlo leckoho, kdo se zatím s touto kapelou nesetkal blíž, odradit od radosti poznání jejich další, předchozí tvorby. V podstatě mi přišla i jedna reakce podobného vyznění a v ten moment se zrodil nápad, spíše ale povinnost, očistit jméno těch, jež „roní slzy“, protože ne vždy byli takoví, jakými jsou dnes a jejich muzika oproti dnešní šedi hrála všemi barvami. Jen jsem do poslední chvíle nevěděl, kterým albem navrátím Lacrimas Profundere jejich původní slávu, zda jejich nejlepším Burnig: A Wish (2001) nebo pro mě srdeční záležitostí Memorandum (1999). Nakonec zvítězilo druhé jmenované, třetí to studiové album kapely.

Po hudební a zvukové stránce deska přebírá a zásadním způsobem rozvíjí postupy naznačené na prvních dvou albech, rostlinka konečně po úporné práci a snažení nádherně rozkvétá. Určitě by nebylo na škodu pustit si obě předchozí desky a postupně sledovat vývoj – od zasetí semínka, okopávání, zalévání, růst až po nasazení pupenů na La Naissance d´un réve. Z tohoto pohledu je Memorandum krásnou jarní deskou, plnou života a energie, ač stále ještě hodně doomově laděná, září kolem se teplým světlem ranního slunce v oparu rozpouštějící se mlhy. Anjin zpěv tou mlhou proniká jako paprsek, bodá mě do očí, nutí mě je zavřít a snít.....nechat se unášet, zapomenout a být zapomenut. Hlasový projev Christophera Schmida, na albu dominantní, mě zase vrací zpět, ale i přes jeho zdánlivou hrubost lahodí mým uším, nedrásá, ale uklidňuje, je příjemný a intenzivní zároveň. Zbytek kapely se velmi umě stará o nádhernou atmosféru nahrávky; kytary jsou doomově líné a táhlé, daří se jim velice dobře vytvářet tesknou atmosféru ve stylu My Dying Bride. Stále více prostoru dostávají klávesy a Christian Steiner toho využívá dost bravurně. Jeho nástroj je v koncepci skladeb nesmírně důležitý, klávesové party jsou šité přesně na míru, skvěle se hodící a zasluhují zvýšenou pozornost posluchačovu. Stejně tak nepostradatelnou úlohu hraje v hudbě Lacrimas Profundere viola, o kterýžto nástroj se stará opět Anja a přiznávám, že krásně a s citem.

Všem dohromady to hraní prostě jde, z hudby je cítit jak mladická dravost a skvělá odvaha zkoušet nově věci, experimentovat, tak zároveň už jistá zkušenost a nadhled. Hlavní slovo má doomová rozvaha a melancholie, ale už lze poznat neklamné známky gothicu, který měl hlavní slovo dostat až na dalším albu. A ono asi není divu, stále se bavíme o roku 1999 – My Dying Bride mají za sebou nejzávažnější desky, Anathema vydává Judgement a vlak jménem Paradise Lost už projel spoustou známých stanic. Přesto všechno jsou pro mě Lacrimas Profundere jedinečnou kapelkou, která dokázala v začátcích dostat do své muziky něco víc ze sebe a to se mi líbí.