Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Laibach - Spectre

LaibachSpectre

Victimer13.5.2014
Zdroj: flac / mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: S lehkostí, nadhledem a mnoha vlivy v elektro popovém balení napříč politickým spektrem. A v neposlední řadě s hlavou otevřenou.

Laibach jsou zpátky, ta hrdost, ty vysoké topánky, ten provokativní pocit, který se odráží jak z jejich nástrojů, tak z jejich slov hozených v dav. Jen velmi málo chybí do dlouhých osmi let, kdy Slovinci po svém překopali hymny různých světových států, propůjčili jim svůj mustr a vše pak vydali jako kolekci Volk. Již tam bylo patrné, že očekávat od Laibach těžkotonážní rytmy a ostrost industriálu by bylo patrně nemístné, což nové album Spectre jen potvrzuje. Hrany jsou obroušeny, hudba je nadnášena lehkostí, těžká obuv vrhá stín na taneční parket a politická hesla jsou na zdech viditelná jen tehdy, kdy stroboskop uhne svým bláznivým manévrem jiným směrem. Tedy... chtělo by se říct, ale ono to tak úplně není.

 

Zlehčovat nic, i když jsou Laibach hudebně mnohem lehčí než kdy předtím, samozřejmě nelze. Kapela zůstala velmi hlasitá co do svého projevu, Spectre je ze všeho nejvíc politická nahrávka. Má umět podpořit myšlení nesnadno uvažujících jedinců, které politická situace buď zneklidňuje, nebo je důvěra v tento pojem nadobro opustila. Právě Laibach by měli dostát svému jménu a pokusit se přidat svůj pohled na tuhle všeobecně se rozvíjející problematiku. Hudebně se pak nacházíme v bodu, kde se setkává mocný orchestrální dopad hrdé epiky a stále ještě maršující průvod oddaných vojsk s jasně čitelnou popovou elektronikou. Což vůbec není špatná myšlenka. Vše je přehlednější a celkově to vede více po hlavní ulici, ne jako dříve, kdy se útočilo ze stran a dělalo dojem čehosi nekalého, až strašidelného.

 

Dnes by se jeden až bál, jak to všechno funguje. Dopředu se dostávají silné melodie a ukazují, že i tihle Slovinci mohou být na poli popu jako doma. Taky proč ne...? Vlivy odjinud, jako například z dubstepu nebo rovnou taneční hudby, se celkem pravidelně nabalují na (stále potemnělé) jádro kapely. Tábory fanoušků jsou už stejně dávno rozděleny, tak jako tomu bývá u velkých kapel, kterým je hloupé se doprošovat sebe samých o další smyčky opakujících se postupů. Zpěvačka Mina Špiler má na albu velmi vysoký kredit, takže vedle typicky diktátorského projevu Frasa tu máme velmi proměnlivou nahrávku i po vokální stránce.

 

 

Jde o to, jaké chceme mít Laibach my a jaké chtějí mít oni nás. Dnes šokují už jen tím, že jsou tak uhlazení a civilně působící, i když neustále zahaleni slovutnou hymnikou, jež Spectre probodává ze všech stran a nenechá je v naprostém klidu a bezvětří. A když už zaznělo rozhodnutí udělat album pro lidi, jsou tedy debaty o jeho přístupnosti tak nějak jasné a předpokládané. Navíc se povedlo to nejhlavnější, a tím je dát světu dobrou nahrávku, jež může tak zásadní kapelu reprezentovat.

 

Procházet se tímto spektrem znamená pozorně naslouchat kam až jsou schopní Laibach zajít, sledovat jejich stopy a (bylo by dobré) jim u toho věřit. Je evidentní, že už dali světu lepší alba, která nikdy nezestárnou, ale ani Spectre není z těch, jež by měla být kamenována jen proto, že pod tuto jeho podobu jsou podepsáni právě Laibach. V zásadě právě proto si desku poslechněte a zkuste si, jak chutná pochodový pop pro pokročilé. Bavil se tady někdo na začátku o pocitu nutné provokace? Tak jednu bych tady měl i závěrem - nové album Spectre.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky