Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Laibach - Spectre

LaibachSpectre

Victimer13.5.2014
Zdroj: flac / mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: S lehkostí, nadhledem a mnoha vlivy v elektro popovém balení napříč politickým spektrem. A v neposlední řadě s hlavou otevřenou.

Laibach jsou zpátky, ta hrdost, ty vysoké topánky, ten provokativní pocit, který se odráží jak z jejich nástrojů, tak z jejich slov hozených v dav. Jen velmi málo chybí do dlouhých osmi let, kdy Slovinci po svém překopali hymny různých světových států, propůjčili jim svůj mustr a vše pak vydali jako kolekci Volk. Již tam bylo patrné, že očekávat od Laibach těžkotonážní rytmy a ostrost industriálu by bylo patrně nemístné, což nové album Spectre jen potvrzuje. Hrany jsou obroušeny, hudba je nadnášena lehkostí, těžká obuv vrhá stín na taneční parket a politická hesla jsou na zdech viditelná jen tehdy, kdy stroboskop uhne svým bláznivým manévrem jiným směrem. Tedy... chtělo by se říct, ale ono to tak úplně není.

 

Zlehčovat nic, i když jsou Laibach hudebně mnohem lehčí než kdy předtím, samozřejmě nelze. Kapela zůstala velmi hlasitá co do svého projevu, Spectre je ze všeho nejvíc politická nahrávka. Má umět podpořit myšlení nesnadno uvažujících jedinců, které politická situace buď zneklidňuje, nebo je důvěra v tento pojem nadobro opustila. Právě Laibach by měli dostát svému jménu a pokusit se přidat svůj pohled na tuhle všeobecně se rozvíjející problematiku. Hudebně se pak nacházíme v bodu, kde se setkává mocný orchestrální dopad hrdé epiky a stále ještě maršující průvod oddaných vojsk s jasně čitelnou popovou elektronikou. Což vůbec není špatná myšlenka. Vše je přehlednější a celkově to vede více po hlavní ulici, ne jako dříve, kdy se útočilo ze stran a dělalo dojem čehosi nekalého, až strašidelného.

 

Dnes by se jeden až bál, jak to všechno funguje. Dopředu se dostávají silné melodie a ukazují, že i tihle Slovinci mohou být na poli popu jako doma. Taky proč ne...? Vlivy odjinud, jako například z dubstepu nebo rovnou taneční hudby, se celkem pravidelně nabalují na (stále potemnělé) jádro kapely. Tábory fanoušků jsou už stejně dávno rozděleny, tak jako tomu bývá u velkých kapel, kterým je hloupé se doprošovat sebe samých o další smyčky opakujících se postupů. Zpěvačka Mina Špiler má na albu velmi vysoký kredit, takže vedle typicky diktátorského projevu Frasa tu máme velmi proměnlivou nahrávku i po vokální stránce.

 

 

Jde o to, jaké chceme mít Laibach my a jaké chtějí mít oni nás. Dnes šokují už jen tím, že jsou tak uhlazení a civilně působící, i když neustále zahaleni slovutnou hymnikou, jež Spectre probodává ze všech stran a nenechá je v naprostém klidu a bezvětří. A když už zaznělo rozhodnutí udělat album pro lidi, jsou tedy debaty o jeho přístupnosti tak nějak jasné a předpokládané. Navíc se povedlo to nejhlavnější, a tím je dát světu dobrou nahrávku, jež může tak zásadní kapelu reprezentovat.

 

Procházet se tímto spektrem znamená pozorně naslouchat kam až jsou schopní Laibach zajít, sledovat jejich stopy a (bylo by dobré) jim u toho věřit. Je evidentní, že už dali světu lepší alba, která nikdy nezestárnou, ale ani Spectre není z těch, jež by měla být kamenována jen proto, že pod tuto jeho podobu jsou podepsáni právě Laibach. V zásadě právě proto si desku poslechněte a zkuste si, jak chutná pochodový pop pro pokročilé. Bavil se tady někdo na začátku o pocitu nutné provokace? Tak jednu bych tady měl i závěrem - nové album Spectre.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky