Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lais Kilski - Lais Kilski

Lais KilskiLais Kilski

Jirka D.30.12.2025
Zdroj: WAV (24 bit, 96 kHz) // promo od kapely
Posloucháno na: MARANTZ UD7007 / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Nové jméno, netradiční přístup, bicí, basa a hlas. Lais Kilski.

Začít trochou faktografie je za mě celkem povinnost, zvlášť když jde o nové jméno, které zatím nemuselo zarezonovat u všech a všude. Lais Kilski je kapela nebo možná projekt, ale každopádně duo, a to duo čistě rytmické, tedy hrající ve složení baskytara a bicí. Struny (a k tomu ještě hlas) má na starosti Tomáš Ledvina známý jako Tomoza, a tím pádem samozřejmě aktuální sestava Heaving Earth a od roku 2022 rovněž Supreme Conception. Jaroslav Rolc hrající na bicí je pro mě jméno neznámé stejně jako názvy kapel, se kterými je spojen (Need of Activity a Point Break za všechny). Dohromady vytvořili formaci nazvanou tak, jak jsem uvedl výše s dovětkem funcore special, a letos v listopadu vypustili podle všeho pouze digitálně svou debutní nahrávku.

 

Ta se nijak nejmenuje, nebo se jmenuje stejně jako kapela, jak kdo chce. Obsahuje jedenáct česky otextovaných skladeb, které jsou tak trochu potrhlé už podle svých některých názvů (Mnohozvíře, Rajda, Hroty díry,…), jsou potrhlé celkovým přístupem a především potrhlé být musí, když si máte vystačit celých čtyřicet minut pouze s basou, zpěvem-rapem a bicími. Pokud jste lidé sociálních sítí a začnete s náslechem kapely na jejich facebooku, který pro tenhle účel obsahuje sice amatérské, ale zase dost autentické záznamy ze zkušebny, možná dojdete k závěru, že poslouchat něco takového je ztráta času. Pod „něco takového“ si dosaďte muziku dvou týpků, co se prostě baví bez ohledu na to, co si o tom kdo bude myslet. Moje doporučení – na facebook se vyse*te. Jděte rovnou na bandcamp nebo jinam podle vlastní chuti a začněte poslouchat to oficiální, skutečně vydané, protože to dává určitý smysl.

 

Lais Kilski band

 

Ten začínám hledat třeba už v tom, že nahrávka zní na dnešní poměry dost vitálně, což ale neznamená kvalitně v tom smyslu, jak se tenhle pojem obecně chápe. Bicí jsou sejmuté vyloženě blbě, basa dominuje a zaujme třeba svým rozhozením do sterea, hlas je upozaděný, ale celkově to má dobrou energii. S produkcí se šetřilo, technické problémy se moc neřešily, ale tak, jak to dopadlo, mi to vzhledem k celkovému naturelu desky dává smysl. V dalším sledu prvních dojmů následuje ten o výborně zahrané baskytaře a spíš nezajímavém, nebo chcete-li necharismatickém hlasu, který díky českým textům chtě nechtě vnímáte jako jeden z nosných prvků skladeb. Tomoza je evidentně dobrý basák, ale už si nemyslím, že by byl i dobrý nebo třeba jen něčím vyloženě zajímavý zpěvák. Je pravda, že první náraz u skladby Džin se postupně rozptyluje a během poslechu desky se buďto cosi zlepšuje, nebo se možná zvyšuje míra tolerance mě jako posluchače, ale hodnoceno jako celek je tohle ta méně zajímavá část alba. Pokud jde o texty, jsou tak trochu ve stylu dada, což mě místy baví (Střepy - určitě nejlepší skladba na desce), místy nikoliv, takže si je chvíli užívám a chvíli je spíš ignoruju.

 

Hudebně je deska docela nářez a tohle ořezané spojení basy a bicích, byť to na první pohled může působit podezřele, je skvělé a užívám si ho moc. Proč? Protože jsem velký nadšenec do Primus a tady si musíme přiznat, že právě styl a osobnost Lese Claypoola byla velkou inspirací pro to, co dělají Lais Kilski. Nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Některé pasáže jsou téměř stejné, skoro bych řekl opsané (Rajda, PoLednice,…), způsob frázování je stejný, téměř opsaný, styl humoru nebo aspoň celkové pojetí takové, že jde více méně o zhudebněný humor … to všechno mi směřuje k jednomu jménu, a tím je Primus. A protože mám rád Primus, jsem vlastně dost nadšenec do všeho, co dělá Claypool, tak samozřejmě mi docela inklinuje i to, co dělají Lais Kilski, ale na druhou stranu tu podobnost nelze nevidět a zavírat před tím oči uši.

 

 

Pokud jde o nějaké další vlivy, které mi připadají jako relevantní k tomu, co slyším z téhle desky, tak jednak ve skladbě Zmije nelze neslyšet Shellac, a to především ve zvonivě-tvrdém zvuku nástrojů, které se používají spíš jako zbraň než jako hudební nástroj. Mnohozvíře jsou zase Rage Against the Machine, a to tak, že fakt hodně. Jako detaily a spíše náhodné podobnosti jsou odkazy na staré Incubus ve skladbě Dlaň (deska S.C.I.E.N.C.E.) a ne nepodobné frázování ve skladbě PoLednice, jaké používá Matěj Homola ve svých Wohnout. Ale budiž, to jsou už řekněme takové střípky, které mohou mít svou váhu nebo taky jen původ v mé vlastní hlavě. To ať si každý přebere sám za sebe.

 

V důsledku mi to poslech nekazí a desku si celkem užívám, neb jí přiznávám jedno, a to je moment překvapení. Její obsah nepojí žádný ucelenější koncept a jde za mě o výsledek tvůrčího přetlaku, který pro jednou určitě bude fungovat a zaujme především tím, že nejde o úplně ortodoxní pohled na klasickou rockovou muziku. Tohle brutální podání rytmické sekce balancující mezi velmi šikovnou technikou hry (basa) a punkovým duchem je docela osvěžující a pro jednou dokáže oslovit. Jak to bude (a jestli to bude) podruhé, je zatěžko odhadovat, protože sice jde nahrát další sérii podobných skladeb, ale moment překvapení bude samozřejmě pryč. Protentokrát ale dobrý.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky