Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V podstatě veškerý můj dojem z dění v kapele Lantlôs je velmi podobný. Nedá se říci, že bych alespoň v jednom z jejich letitých příspěvků našel něco hlubokého, něco, co by mě vážně zaujalo. Vnímám je jako vítaného hosta, který svou návštěvou neurazí, ale také povídá pořád to samé a najednou bez rozloučení vypluje z mé přítomnosti i myšlenek. Jeho počínání se neustále opakuje a je jedno, se kterým albem v podpaží právě přichází. Jestli se jmenuje jako host sám, jestli svítí do oken svými neony, nebo se snaží o šokovaný výraz pootevřených úst. Zároveň bych nechtěl, aby můj vztah ke kapele přerostl v nějakou averzi, to vůbec ne. Akorát je víc než jasné, že Lantlôs svým zhudebnělým zasněním splňují přesně ten typ kapely, která umí pohladit po duši, ale její kouzlo brzy vyprchá.

A ani s posledním albem "Melting Sun" to není jinak. Lantlôs sice pozměnili složení, poslali Neigeho k šípku a drobné změny jsou cítit, ale celkový dopad se příliš nezměnil. Pěkné, slunečné melodie, jimiž prostupují paprsky a dávají zachmuřené duši člověka něco málo naděje, jsou střídány (post) metalovým paběrkováním nad poněkud omšelými postupy. Ke cti kapely budiž přičtena jejich zasloužilá snaha vše dobře poskládat a nedělat ze své hudby žádnou velkou vědu. Dny a týdny strávené ve společnosti "Melting Sun" se odehrávaly v podobných náladách, abych je po čase ponechal osudu a vrátil se k nim až nyní. V domnění, že přijde oživení, nějaký impuls, který jsem původně nebyl schopen zachytit. Kromě pár malých epizodek na zahřátí při ranním čaji ovšem nepřišlo nic moc.

Novinka Lantlôs nepůsobí bezradně, nebo snad slepě. Její odkaz je jasný. Je to směs zatěžkaných momentů, jež se na jednom místě tísní se spletí pavučin, které představují snové pasáže vybrnkávaných pohledů do slunce. To nemá takovou sílu, aby nás svou letní intenzitou popálilo, má naopak symbolizovat ústup ze svých, horko probouzejících, vlastností. Lantlôs si umí sjednat pořádek, aby byl jejich odkaz přehledný a nepředstavoval zbytečnou bolest. Až doomově hutné valy riffů střídají romantický výlevy, které někdy působí tak trochu uměle, ale definovat je jako nepůvodní, by byla hloupost. Znovu mnou ovšem projde onen pocit, že všechno tohle je sice pěkné a mám to svým způsobem rád, ale jen do okamžiku, kdy se člověk pořádně opře ve svou vlastní vnímavost a uvědomí si, že tomu lecos chybí. Krásu střídají obavy a veškerá podmanivost odkrývá své trhliny. Nic naplat, snít spolu s Lantlôs stojí jistá přemáhání. Poslechově věrných šest kapitol na téma roztávajícího slunce rozdá pár hezkých gest, slušně se rozloučí a znovu se staví jen někdy.

Album "Melting Sun" se nese v lehkém nadprůměru dávkovaných emocí. Úroveň jejich předání učinkuje krátce a jeho solidně vybarvená nálada způsobí jen drobné vzrušení na mysli. Tak jako má být sdělení Lantlôs pro všechny dobré lidi, tak se jejich hudba snaží brát vše z metalových post-poloh, ale zároveň nedává mnoho. Je to škoda, ale pocit je trvalý a nijak se nemění. Mění se sice způsob jakým kapela tvoří a zkouší vyvolat změny uvažování nad jejich inspirací, ale výsledný dojem není zas tak silný, aby si ho člověk zapamatoval a rád o něm mluvil. Proletí, polehtá a zase zmizí.