Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Liars - Mess

LiarsMess

Victimer9.1.2015
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Pošahaný popový minimalismus Liars funguje báječně, ale má malou vadu na kráse - až do úplného konce alba tento pocit nevydrží.

Měl bych tu jednu připomínku ze světa elektronické magie, která se za horkou novinku už nedá považovat ani náhodou. Je to již téměř rok, co nás americká trojka Liars omotala barevnou vlnou z babiččina klubíčka, přidala vytahaný pásek ze staré emgetonky a vše laškovně rozházela po pokoji, protože na pořadu dne bylo udělat ten správně rošťácký nepořádek - tedy "Mess". Pokud jsme na minulé desce "WIXIW" přistoupili na fakt, že Liars jsou již čistě elektronická záležitost, která si maluje své extravagantní tóny pouze počítačově naprogramovaným štětcem, berme poslední bordýlek v bejváku jako její milé pokračování. To, že jsou Liars rozjívení blázni libující si v prznění hezkých melodií a disharmonii hitových ambicí, jež ambicemi ani nejsou, na to už jsme si zvykli a jinak už to zřejmě nikdy nebude. Tak šup do bordelu!

 

Poslední deska dokazuje, že propadnutí neživým rytmům je definitivní, a to v nejvyšší možné míře. "Mess", to je minimalismus strojových beatů, kolem kterých tiše našlapuje zvláštní neklid a neustálá snaha za každou cenu neupadnout v kontrolovanou rovnováhu. Tik v oku při váhavém rozhlížení se kolem sebe, tik ve svalu, když se ruka snaží otočit další stránku této barevné knížky pro zlobivé děti a finální tik v hudbě Liars jako takové. Pop pro epileptiky, noise pro popíkáře a taneční hudba pro nepoučitelné chemiky, před nimiž nelze zavřít laboratoř. Záliba ve starých mašinkách je zásadní a "Mess" je tak dalším albem do sbírky setkání elektronického retra a nového přístupu k jeho opečovávání, což je prostě v kurzu. V případě Liars ale nemůžeme mluvit o přizpůsobení se nějaké standardní šabloně, jako spíš o hraní si ve svém pokojíku s jasným přehledem a vyhodnocením momentální situace. Navíc zrovna u těchto podivínů je krásně vidět, že s pokračujícím věkem jejich záliba v blbnutí pořád roste. No není to roztomilé?

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/liars%20recenze.jpg

 

U minulého alba jsem měl pocit, že jsem součástí jakési podivně náladové exkurze do polosvěta šílených nápadů. Dnes je přístup méně košatý, zato více pulsující a minimalisticky úderný. Tedy aspoň zpočátku, dejme tomu do dvou třetin alba. Pak se "Mess" trochu rozmázne, a i když stále s disharmonií sobě vlastní těkavě uhání vpřed, už se jakoby vypařuje z dohledu a někam se snaží schovat, snad s dojmem, že všeho moc škodí a svou rozvernost je třeba trochu provětrat. O žádný velký skok se nejedná, ale já s tím malý problém mám a dal bych přednost důraznějšímu závěru desky, neboť (chtě nechtě) pozornost sklouzává jinam.

 

Ovšem to nic nemění na faktu, že Liars nahráli nakažlivě nezbednou nahrávku, které dodali punc zvrácené líbivosti a pankáčského šarmu. U Liars nic nového, ale způsob provedení je ve znamení totální elektroniky se vším všudy. Dej ucho na dveře a přesvědč se, jestli už jsou pryč. Pokud ano, zase zabodovali, ale v případě minulého počinu byla má radost ze setkání o krapet vyšší.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky