|
|
||||||||||

Vracíme se na sever k našim polským sousedům pro něco netradičního materiálu, který kdysi možná patřil do blackmetalového kotle, ale dnes staví na jiných ingrediencích. Na experimentech a avantgardním přístupu k temnotě. Dnes se zaměříme na kapelu Licho, která v těchto dnech vrhla na nebohý svět své třetí album. Když jsem koštoval to předchozí, v roce 2017 vydané Podnoszenie czarów, moc moudrý jsem z něj nebyl. Respektive, nebylo to něco, nad čím bych slintal blahem, ale spíš trochu neuspořádaná nuda. Každopádně první vzorek z novinky Ciuciubabka své parametry zajímavosti měl. Kapela se ještě víc vymanila z těsných metalových kleští, aby ukázala jak ta extravagance může znít jednotně a pokud možno i originálně. Tady si přihodím, protože bych neřekl, že by mi současnost Licho něco nebo někoho výrazně připomínala.
Termín Ciuciubabka je velmi podobný naší hře na slepou bábu. Člověk má zavázané oči a snaží se chytit ostatní. Album pak reflektuje pocity toho, kdo nevidí přes kus šátku, ale zaměřuje se na svůj nový zdroj vidění a vnímání okolí. Je to taky o schovávání a o tom, jak si najít cestu za světlem. A je jedno jakým prostředkem - autem, na koni, pěšky nebo jen v myšlenkách citujíc básníka Jarosława Marka Rymkiewicze. Hudebně máme co do činění s post-blackovou avantgardou nebo chcete-li experimenty, kdy je black pořád přítomen, ale spíš jen jako dávný pramen inspirace. Takový co vysychá, ale sem tam z něj ještě ukápne. V řadách Licho působí chlápci z kapel Gruzja, Neon Scaffold a hlavně Koniec Pola, která je zastoupena nejčastěji, čímž rozuměj ve všech směrech.
Jako první zaujme tempo desky a hned potom následuje vokál. Ciuciubabka je většinou pomalá, rozvážně se vinoucí deska plná extravagance, v níž to metalové přebíjí disonance a taky psychedelie. Naoko vážná, teatrální a někdy až dětinsky švitořivá nahrávka, kde se to hemží podivnostmi. Hlavní vokál je přepnut do polohy vypravěč, rozený deklamátor. Zpěvák někdy jen familérně konstatuje, jindy se afektovaně mění z vypravěče do role jeho podivného okolí. Začne naříkat, různě se svíjet a duševně kolabovat. Ve fázi srozumitelnosti je ovšem Dominik docela dobrý lektor polštiny, a tak si v rámci poslechů beru pravidelné lekce. Hostující ženština je ve třetí skladbě zpestřením, ale pak se taky trochu zblázní.
Někdy mi to přijde jako cílená improvizace. To je sice věta jak od blázna, ale někdy se album dostane do takové zvláštní, ty zavázané oči parafrázující pozice, kdy jako by trochu nevědělo kam se vrtnout. Ze zdánlivého klidu vyvedená z míry, i taková může být Ciuciubabka. Co mi však přijde nejtrefnější, tak tuhle desku počastovat termínem sterilní avantgarda. Je to vlastně takový netradiční pochod. Pochodově psychedelická hra na slepou bábu. A víc v rockovém oparu se pohupující tempo, než abychom museli nutně otevírat téma metal a kolik ho na novém albu Licho vlastně je. Jsou z něj stejně jen zbytky, odřezky. A jako nejlepší příklad pochodové avantgardy bych mohl uvést song Tup tup. Je přesně takový.

Materiál nového alba Licho je největším krokem jejich hudební éry, rezignací na metalový základ skladeb, svojskou technikou působící zároveň naivně i profesorsky. Staticky i hašteřivě. Neodcházím od něj zklamán, ale ani nadšen, spíš částečně uspokojen otestováním si této nové cesty kapely, kam že to sahá jejich volná ruka a muzikantská svoboda. Je ale pravda, že někdy už je to docela hudební ústav. Ač mám rád avantgardní věci, zas nemusím takové, ve kterých se přehrává a teatrálnost je povýšena nad vše ostatní. A tady se to občas vymkne, jako třeba v šesté skladbě Niewykluczone, że w obłęd. To už je trošku protivné.
Ciuciubabka je zajímavá deska, roztodivná, experimentální hra s pocity a vjemy okolí. Našel jsem na ní kus dobré avantgardy, která ale nekulminuje do nějaké speciální polohy, do hlavní role. Zní to víc jako nápověda, našeptávání, ale nic opravdu velkého. Jsem do toho zavlečený, ale ne přesvědčený, že by šlo o něco unikátního. Licho jsou hudební podivíni se vším všudy, ale pokud si vezmu polskou scénu, najdu v tamním rybníku větší ryby.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Pagan Records
Vydáno:Březen 2022
Žánr:experimental / post-black
Dominik - vokál
Szturpak - kytary, samply, vokály
Artur - kytary, samply
Patyr - baskytara
Grzegorz - bicí
Ania Grąbczewska - hostující vokál (3)
1. Wyjaśnijmy coś sobie
2. Rysy do twarzy
3. Jeszcze raz w las
4. Nie wiem czy dożyję śmierci
5. Tup, tup
6. Niewykluczone, że w obłęd
7. Daleko do widzenia

Voivod
Dimension Hatrőss

Dead Can Dance
Anastasis

Staroslovanská pitka
Pivní vrh

Gravespawn
The Elder Darkness

Witches Of God
They Came To Kill

Galge
Dødelig

Soul Maggot
Ominous Darkness

Cruadalach
Raised By Wolves

Mono
You Are There

Ty Segall
Ty Segall

Human Vault
Fragment Existence
Francouzští démoni Haemoth 22. května vydávají nové album Black Dust pod značkou Agonia Records. Na ochutnávku zveřejnili skladbu When The Dust Finall...
6.5.2026Brněnský projekt Ravenoir převyprávěl skladbu Hrabě X od Pražského výběru...
1.5.2026Karvinští blackers Inferno zveřejnili informace o svém nadcházejícím, devátém albu s názvem The Anthropic Sophisms (On the Heights of Despair), které ...
29.4.2026Tuzemská black metalová legenda Inferno upoutává teaserem (ZDE) následovníka čtyři roky starého počinu Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity). To...
20.4.2026Domácí metalová kapela Atomic Wardead vydala své nové EP nazvané Who's Through The Ages. V digitální podobě slyšte na youtube.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.