Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zájem o Linkin Park neupadá ani po letech a pokud někdo předvídal, že po světovém úspěchu desek „Hybrid Theory“ (2000) a „Meteora“ (2003) kapela vyšumí kamsi do ztracena, předvídal chybně. Souhlasím s tím, že třetí album „Minutes to Midnight“ (2007) nebylo nic moc, ale hned následující „A Thousand Suns“ (2010) mě mile překvapilo (a časem ještě dozrálo) a hlavně přesvědčilo, že když LP chtějí, umí vedle desek snadno přijatelných a líbivých vytvořit i album s nemalou uměleckou hodnotou. Jenže lid si žádá zábavu, ideálně už předkousanou a natrávenou, hlavně žádné hluboké myšlenky a složité konstrukce. A tak se LP vrátili z poznávacího zájezdu zpátky do starých kolejí a na předchozím albu „Living Things“ (2012) předvedli svůj standard ... a možná ani ten ne. Přiznávám, k té desce se nevracím, ale na novinku jsem se přesto těšil.

Už ani nevím, kde jsem se doslechl drby o tom, že by „The Haunting Party“ mělo být návratem k rockovější tváři LP, tedy někam do období prvních dvou desek, a že by mělo být snad nejtvrdším albem kapely. V podstatě souhlas. Absence elektroniky u LP asi nikdy nebude 100%, ale oproti předchozím dvěma albům je novinka výrazně ořezána o syntetické příchutě a i přes různé softwarové relikty je gró desky slušná rocková jízda, u které se bubeník musel (konečně) trochu nadřít. Právě Rob Bourdon nese na svých bedrech značný díl z celkové energičnosti alba, a i když je jeho herní styl maximálně, až punkově jednoduchý, právě tato poloha nakopává desku velmi vydatně vpřed. Simply and elegantly.

Po nějakém čase se LP taky vykákli na Ricka Rubina a desku si ohlídali úplně sami. Respektive valnou část práce (jako vždy) odvedl Mike Shinoda, který je hlavním mozkem LP tak jako tak od úplného počátku, a který stojí – podle všeho – za aktuální myšlenkou přijít s jednoduchou rockovou deskou. Povedlo se. Úvodní elektronická deformace poměrně rychle přejde ve svižnou jízdu, v níž Bennington střídá melodické a ostřejší vokální linky, což jde ruku v ruce jak s celkovým pojetím kompozic, tak i s kytarovým výrazivem i rytmickými proměnami. Nemalý podíl si přebírá i Shinodův rap (vynikající například v úvodu „All For Nothing“), který mě u LP vždycky bavil, především v kontrastu s Benningtonem, i když konkrétně na této desce je jeho zastoupení výrazně menší, než jak tomu bylo dříve.

K počátkům kapely na albu najdete několik málo paralel, především ve skladbách „Until It’s Gone“ a „Final Masquerade“, jejichž pojetí asi nejednomu připomene „Hybrid Theory“. Jinak ale LP nekopírují sebe sama, jejich rukopis je sice čitelný a nezaměnitelný, přesto na mě ale „The Haunting Party“ působí velmi svěžím a uvolněným dojmem. Chester Bennington řve jako nikdy, skladby (a album jako celek) mají skvělý spád, jejich propojení drobnými až nenápadnými spojkami je nápadité, stejně jako jsou vhodně zařazeny oddechovky typu „The Summoning“ a „Drawbar“. Vedle toho nahrávka obsahuje celou řadu vyloženě hitových „radio friendly“ skladeb, v čele s „Wastelands“ a „Guilty All the Same“, nebo i ostřejších věcí jako „Rebellion“ či „War“, která je ale takovým spíš výstřelem do tmy.

Je to už dlouhých čtrnáct let, kdy jméno Linkin Park obletělo svět a kdy se naše cesty poprvé setkaly. Od té doby jsem zestárl. Ale taky získal nadhled, mladickou hysterii nechal za sebou a nahradil ji střízlivou rozvahou. Aspoň doufám. Jsem proto rád, že novinka LP mě příjemně překvapila. Jde o celkem slušnou rockovou desku světových měřítek, tvrdit opak by bylo nízké, podléhat nadšené hysterii zase nedospělé. Držme se při zemi.