Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německé post-rockové techniky Long Distance Calling poslouchám už hodně let, prakticky od jejich albové dvojky Avoid The Light (2009), která představovala překvapivě velké vyšvihnutí se oproti debutní desce Satellite Bay (2007). Právě na svém druhém a o dva roky později i na třetím albu LDC jednoznačně definovali svůj styl, vybrousili jej k bravurně zvládnutému řemeslu a současně v něm ponechali něco ze živočišné podstaty rockové hudby. Z mého posluchačského pohledu šlo o výbornou symbiózu hráčského a skladatelského mistrovství (výborně vystavěné a gradované skladby) společně se zdravým a energickým rockovým základem.

S deskou The Flood Inside (2013) ale přišlo něco, co šlo možná očekávat a co mělo jistou logiku - kapela vsadila na techniku, mistrovství a začala svou hudbu cizelovat natolik, že se z ní vytratila esence opravdovosti a spontánnosti. Docela dobře si pamatuju na pražský koncert z té doby, kde tehdy přítomní znuděně odcházeli a nechali se o to víc rozsekat paradoxně předskakujícími Sólstafir. Možná pro někoho překvapivě na západ od našich hranic tahle kapela rostla jako

o život a byla to právě tato deska, která je posunula od Superball Music / SPV, kde do té doby vydali tři desky, k renomovanému vydavatelství InsideOut Music.

Následné a současně i aktuální nahrávce předcházející album Trips (2016) znamenalo ve zvuku LDC jednu zásadní změnu, a to masivnější zapojení vokálních stop. Co bylo dříve představováno pouze jednou skladbou v rámci desky, v níž si zahostoval pokaždé jiný zpěvák (například Jonas Renkse z Katatonia či John Bush z Anthrax), narostlo do plnohodnotného zapojení výborného pěvce Pettera Carlsena, který se objevil v polovině skladeb. Byl to pro někoho možná překvapivý, ale za sebe říkám jednoznačně pozitivní posun vpřed, který ale aktuální album Boundless popřelo se vším všudy. Nejen že se kapela nevrátila k modelu „jedné zpívané skladby“, ale na novince se nezpívá vůbec. A je to velká škoda.

LDC se naplno pustili do vykreslování post-rockových obrazů v čistě instrumentálním provedení a je tedy nadmíru jasné, že se pustili do díla hodně náročného, mnohými napodobiteli vyždímaného do sucha a že prostředků, kterými mohou ohromit či prostě jen zaujmout, budou mít k dispozici omezeně. A nějak tak tomu zhruba je.

Zdaleka bych se neodvážil tvrdit, že by LDC pokulhávali co do kompoziční či aranžérské práce. Stejně tak technika hry je naprosto v pořádku a při pečlivém poslechu na povrch vyplouvá zcela zřejmý pocit, že kapela šla do úplných detailů, a že si na tom všem dala hodně moc záležet. Jediný velký problém toho všeho je, že tahle deska nedá nic zadarmo a svému posluchači neusnadňuje ani jeden jediný krok na cestě k ní. Pokud dřív kapela dokázala zaujmout výtečnou a strhující gradací a v době nedávné výborným zpěvem, tak tentokrát především velmi citlivě buduje jak jednotlivé skladby, tak celkovou atmosféru a ve výsledku přenáší těžiště invence pouze a jen na posluchače, který bude muset o to víc máknout, pokud se jí bude chtít dostat pod kůži.

Nicméně ani LDC nejsou úplni nelidové a pár pěkných drobností po cestě rozsypali. Především zapojení houslí do aranží nádherně melancholické skladby Like A River má neoddiskutovatelnou sílu, stejně jako silně funguje i floydovsky pojatý začátek In The Clouds. Zbytek už jsou střípky a malé drobnosti, které si do celkové mozaiky bude muset poskládat každý sám. Snadné to nebude, ale proč by taky mělo? Ve finále jakoby se mi vracely dojmy z desky The Flood Inside, která v mnohem větším měřítku sklidila vavříny na západ od našich hranic.