Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lord Agheros - Of Beauty and Sadness

Lord AgherosOf Beauty and Sadness

Jirka D.5.1.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Album založené na náladotvůrné síle a atmosféře, kterou rozhodně umí zaujmout. Zajímavě ale působí různé doplňky ve stylu orient / ethno a stejný otazník se vznáší i nad mnohdy zásadními změnami tempa, kdy se z ambientní pohody stane blacková jízda. U takových alb pak nevím, co si vybrat; při jejich poslechu se z lehkého polospánku dostávám na puls 120 za minutu.

Kapela, o které je dneska řeč, nese už od roku 1999 jméno Lord Agheros. Přesněji bych asi měl namísto označení kapela použít projekt jednoho muže, protože jediným a výhradním členem je člověk jménem Evangelou Gerassimos, který má na svědomí zpěv a všechny na desce slyšitelné nástroje. Svoje umění už stihl zaznamenat do tří studiových nahrávek, které vznikaly v letech 2007 (Hymn), 2008 (As A Sin) a tou loňskou, aprílovou je album s názvem Of Beauty And Sadness. Vyšlo u vydavatelství My Kingdom Music a dnes se na ni podíváme trochu z blízka.

 

Pro fandy stylů a žánrů si nejdříve vymezíme kolbiště, na kterém se budeme pohybovat. Oficiální zařazení kapely hovoří o ambientu, blacku a gothicu. Pravda, není toho málo a to bych se vůbec nebál přidat doom a místy i pěkně hrobařský funeral ... ale jenom místy. Tím se nám kolbiště rozšiřuje do takových prostor, že bychom se v mlze ani nemuseli najít, takže to shrneme do jednoho, nejdůležitějšího slova – ambient. To ostatní jsou pouze příkrasy, které v hudbě L.A. jdou celkem pohodlně vystopovat, ale netvoří jádro problému. Konkrétně black, ke kterému se kapela tak hrdě hlásí, lze ve větší míře najít snad jen v jedné skladbě (The Quiet Inside The Storm), jinak jde o takovou hřbitovní pohodu pro smutné duše. Album Of Beauty And Sadness nabízí celkem deset skladeb plus jednu bonusovku, orchestrální úpravu písně Dancing In The Dark z předchozího alba As A Sin; suma sumárum tři-čtvrtě-hodinka muziky.

 

Úvodní intro Prayer For A Memory je skladba silně provoněná orientem a jelikož se tento prvek již nikde dál nevyskytuje, nabízí se otázka záměru, účelu - přiznám se, nevím. Úvod tak vyznívá mírně exoticky, především ale jinak než celý zbytek alba, což přijímám s lehkým podivem. Dvojka The Wave je již typickou představitelkou tvorby Lord Agheros – sice s rychlejším a metalovějším nástupem, skvěle depresivním hlasem balancujícím mezi blackovými a doomařskými barvami, ale následně zcela zabředávající do silně emotivních a procítěných klávesových / klavírních pasáží. Kdo nemá rád klávesy, prchne pryč, protože tahle deska je založena právě na nich (o metal jako takový tu téměř neklopýtnete). Ostatní nástroje se vyskytují jen velice sporadicky. Po chvíli hledání lze najít kytaru (většinou akustickou), která si sem tam vybrnkává většinou jednoduché, ale příjemně chytlavé a přemýšlivé melodie; bicí (pravděpodobně programming) jsou odsunuty hodně na pozadí a slouží spíše jako kosmetický doplněk. Stejně baskytara je sotva slyšitelná, téměř jakoby nebyla. Klávesy, klavíry hrají dnes prim, jsou všude, starají se o posmutnělou atmosféru nahrávky, tvoří nosné linie skladeb, utváří téměř vše. Někdy mám ale pocit, že se hodně opakují, jeden motiv je ve stejné písni ke slyšení mnohokrát, stále dokola a pokud neupadnete do hluboké letargie, budou vás tyto pasáže možná mírně nudit. Právě díky zmíněným klávesovým partům jsou si podobné i některé sklady (Goodbye, Old Throne) a to někdy dost zásadně. V těchto okamžicích se mi opět nabízí už vícekrát vyřčená otázka o básníkovi a jeho záměrech, mám pocit, jako kdyby mu docházely nápady. Na druhou stranu se na albu vyskytují skladby, které popřou vše předchozí i následné, proletí nahrávkou jako kulový blesk a pokud se někomu podařilo přesunout mysl do stavu alfa, je z něj nemilosrdně vtažen zpět do reality blackovkou The Quiet Inside The Storm (jako snad jediná na albu podepřená hodně rychlou bicí kanonádou). Do následné Old Throne se zase podařilo dostat jakési ethno prvky a osmá Dopo La Notte je pro změnu doplněna ženským vokálem doprovázeným akustickou kytarou (a přiznávám, že povedeným a výborně se hodícím) v podání hostující Barbary Conti.

 

Snad už nikoho nepřekvapí, že Evangelou Gerassimos nahrál vše v Evangelou Studios a postaral se jak o závěrečný mix (a tady bych měl pár výtek na upozaděné nástroje), tak o mastering. „Chceš-li mít něco dobře, udělej si to sám“ – myšlenka na tomto albu dotažená téměř k dokonalosti, ženský hlas, pravda, sám nezvládl.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky