Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lucifer

Lucifer's ChildThe Illuminant

Garmfrost7.4.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: The Illuminant je nahrávkou plnou chutí. Majestátní i neurvalou…

A je to tady znovu. Řecká scéna vypustila do světa další skvělou nahrávku. Ještě se nerozpálily první paprsky démonického slunce na plno, ale kolem je pořádné horko. Lucifer's Child už dávno nejsou seskupením mladých muzikantů, známých ze svého působení ve slavných kapelách. George Emmanuel se stal respektovaným hudebníkem, studiovým hráčem, zvukovým mistrem i producentem. Jeho otisk nalezneme v nejedné nahrávce (nejen) řeckého panteonu. V podobných superlativech bychom mohli pokračovat a chválit bubeníka Nicka Vella (Chaostar) a hlavně sympatického křiklouna Maria Duponta, jehož vzteklý řev strašně rád poslouchám. V sestavě Lucifer's Child máme změnu. Odešel jeden ze zakládajících členů, Stathis Ridis (ex-Nightfall). Jeho místo nahradila mladá krev, teprve pětadvacetiletý Kostas Gerochristos, jehož lze znát z black/deathové vzrůstající hvězdy Decipher (zkuste a neprohloupíte).

 

The Illuminant vychází sedm let po The Order, což s ohledem na vytíženost členů není překvapující vlastně vůbec. V mezičase si kapela mrskla splitko s Mystifier nazvané Under Satan's Wrath a sbírala čerstvou inspiraci. The Order bylo a stále je hodně vysoko nastavenou laťkou, kterou sestřelit není lehkou záležitostí. Druhá deska byla doslova kometou s výbušným potenciálem, co doposud neshořel. Očekávání bylo nemalé.

 

luciferschild

 

Hned úvodní vypalovačka Antichrist je důkazem, že The Order má zdatného následovníka, který kapele ostudu opravdu neudělá. Antichrist plný blastů s agresívními výbuchy posluchače vhodí přímo do oka uragánu. Bez debat nejextrémnější song Lucifer's Child láká na sálající žár, jehož zuřivé tendence působí závratě. Je samozřejmé, že luciferovy děti jsou především atmosférickými náladotvůrci, čehož důkazem je hned následující As Bestas. Volnější tempo, akustické kytary uvnitř hlomozícího prostředí činí ze skladby hymnu, u které si představuju, co se mnou udělá na koncertě, bude-li. V The Serpent and the Rod se vrací do hry svižné tempo a surovější tlak. Bicí nástroje jsou tentokrát doslova utržené z řetězu. Nick Vell je všestranným hráčem. V klidu si vyklepává éterický rytmus v ambientní skladbě, umí být hodně groove, brutální a těžkopádný stejně jako je rychlý jako vítr. Je dobré ho mít v sestavě. To se pak hobluje. To se pak sóluje… Klipová skladba Ichor navazuje na As Bestas. Tedy na melodie a pozvolnější rychlost. Skladba není lehoučkou sladkostí zejména díky skvělému Mariovi, který ze svého projevu neuhne a neuhne. Naštěstí. Je jednou z jistot, které The Illuminant nabízí. Vedle virtuózní hry všech členů je Dupontovo vzteklé odsekávání tím, co chcete a potřebujete slyšet.

 

Nabízí se názor, že The Illuminant jede podle vzorce – náser, melodická rubanice, náser, melodická rubanice. Po Ichor následující Righteous Flama je další groove hoblovačkou se skandujícím refrénem se zrychlujícími vstupy. V Curse pod rytmickým spodkem pulzují neskutečné melodie. Na ty si však musíte počkat. Tušíte je, vnímáte je, ale pokaždé se schovají, a ve vás bublá nedočkavý vztek. Atmosférický zážitek je neokoukaný a pro skladbu i album určující. Lucifer's Child se od svých dřívějších vzorů vzdálili místy k nepoznání. Děti už dávno nejsou děti, ale vzpurnými následovníky. The Heavens Die trochu nabourává moje tvrzení, protože tady ty vzory slyšíme, ať chceme nebo ne. Ale je nám přitom moc dobře. V závěru nahrávky se objevují mocné emoce. And All Is Prelude je skladbou těžkou. Tíživou a nevšední.

 

Byl jsem zvědavý, jak se projeví nepřítomnost Stathise Ridise, který patřil mezi pilíře kapely a byl jejím producentem. Přiznám se, že nečíst to, nepoznal bych nic. George Emmanuel zachoval všechny dobře známé ingredience a poznávací prvky Lucifer's Child. Vše je takové, jak má být. Přitom je znát, že se kapela neustále vyvíjí. Zvuk je příjemný na omak i na chuť, je metalově špinavý, je ryzí, je mohutný i intimní. Taková je i třetí dlouhohrající nahrávka řeckých dětí Luciferových. Je plná chutí, je zlá i něžná. Je majestátní i neurvalá. Je výborná a je fuk, jestli je lepší nebo horší než předchozí počiny. Užívám si všechny. Jediné, co mě příliš neoslovuje, je obal. Zvolené odstíny i motiv ke mně neumí promlouvat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky