Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kříženec stylů a nálad si říká Lucynine. Pochází z Itálie a svým loňským dílem jménem Melena dokáže uspokojit zajímavou škálu fanoušků. I přes svou více než desetiletou existenci se jedná o pojem, který – třeba mě – doposud úspěšně míjel, ačkoliv jeho hudební zaměření je mi po chuti. Čerpám však zejména ze zkušeností s poslední nahrávkou Melena. Ty starší nechám teprve načerpat nějakému hlubšímu poznání. Zatím si tu takto bez zkušeností a zátěže minulosti nechme prolétnout hlavou tuto pozoruhodnou novinku.

Asi by se hodilo už trochu blíže představit směr, kterým Lucynine kráčí, aby čtenář věděl, zda má smysl číst dál. Nebo už tento text zkratkovitě proklikl, pustil si ukázku a čerpá do hlavy vlastní dojmy? Nespěchejte přece, že ano. Trochu nicneříkající a mnohdy takřka nadužívané nálepkování slůvkem avantgarda jsem nucen použít i nyní. Jednak proto, že mi rozvernost písní a skoky mezi náladami připomínají podobně smýšlející spolky, a jednak i proto, že kytarový zvuk je často ohýbán do téměř blut-aus-nordovského azimutu a jemu spřízněného kolísavého mučení kytarových frekvencí. Z tohoto avantgardního, dalo by se říci post-blackového hnízda vylétá pták nespoutaný jak hardcore sám. A to je, prosím, další nosný styl – hardcore/crust, který se tu nenápadně prolíná a vystrkuje své upocené snažení na odiv. Disharmonická nervozita si však často bere slovo, aby svým lehoučkým krokem zajímavě rozbila metalové běsnění. Ale tady je potřeba nastavit správné vnímání sousloví „metalové běsnění“. Máme tu totiž mix hardcore a blacku a toto burácení je patřičně podivné a rozostřené.

Vymykání se běžným muzikantským mantinelům hází poslech Lucynine do nelehkých zážitků. Zároveň však přináší svobodomyslný element, který se tu vznáší a snaží se dýchat silně a intenzivně. Je zvláštní, jak jej hudba záměrně dusí a šlape mu po štěstí. Když si ale vlastně čtu autorovo přiznání a vysvětlení konceptu alba, je mi to nakonec jasné. Snaha působit rozrušeně, nesourodě a vyšinutě je však dobře ukočírovaná, takže to nepůsobí jako zbytečný paskvil, ale má to svůj řád. Když je potřeba patřičného tlaku, zbytečně se neexperimentuje. Když je potřeba rozložit posluchače na nesvéprávnou, depresí stiženou trosku, začne se akorátně plout mezi zvláštnostmi. Ale pořád z toho cítím nějaká pravidla a smysl. Jasnou vizi cíle. Zkrátka – jak se říká – účel světí prostředky.

A ten zmíněný koncept? Autor už na obalu odkrývá svůj záměr. Je na něm vidět kousek mrtvého ptáka. Tím ptákem je straka. Straka je údajně symbolem svobody a radosti, takže její smrt poukazuje na beznaděj. V severské mytologii dokonce jde o posla bohů a ptáka bohyně smrti. V Británii je to předzvěst špatných zpráv a smutku. Takže jak sám autor doslova říká: „je to deska zrozená z utrpení, aby vás také přiměla trpět“. Tak to zkuste.