Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po čase se přihlásili Doomentia Records a vrhli do redakce hrst digitální špinavosti. Ke mně se zatoulalo přesně to promo, které je pro mne stvořené, neb jeho finská škola už několikrát poplivala můj čistý dojem z doom metalu a provedla pár nemocných úprav. Namátkou bych připomněl old schoolové mohykány Hooded Menace, basující primitivy Horse Latitudes nebo skřípající mrzáky Loinen, které když jsem slyšel poprvé, smrděli zkaženým masem vlastních příbuzných, cosi u toho kouřili a každou chvíli je hledal docent Chocholoušek. Hezký pohled to nebyl.

Na LURK se dá dívat o něco vlídněji. Vypadá to, že chlapci nic neberou a pokud ano, mají to pod kontrolou. LURK jsou čtyřhlavá tuhá mašina oscilující mezi vyžilou dámou s kosou v pařátu a plazivým doom metalem staré školy. Jejich druhá fošna nehledá nic, co by tu ještě nebylo, przní si to po vlastní ose, ačkoliv s jedním malým problémem, který plácne přes uši. Tím je myšlena vokalistova záliba v hrdelním zalykání na způsob démona de Koeijera, jemuž v Gorefest zatlačila hlasivky do krku samotná smrt. Ano, tento výstavní chrchel nyní produkuje svým dobře nastudovaným způsobem také mládenec Koskinen. Nehodlám se v tom dále vrtat, ale místy je jeho zánět diagnostikován s naprosto stejnými příznaky. Ovšem k hudbě samotné. Nic jako klávesy, vesmírný povlak z astrálních peřin, nic křiklavě nestandardního zde není potřeba slyšet. Jen se občas do husté kombinace přidá něco smyčců, za což může hostující trojice klasicky vzdělaných hudebníků. Tím se kapele dostává poměrně zvláštního soundu, který holandským řízkům namletým ve finských chatrčích dodá něco dramatizace a někdy až disharmonických choutek. A má se to k světu.

Kdepak, LURK mají pod čepicí. Není jim cizí melodie, byť se po celou dobu alba snaží tvářit soustředěně neústupně a příliš neplakat na úkor těžké práce v podzemním hájemství lopat a rýčů nočních hrobníků. Basující a nízko položená hudba se výjimečně dostane výš melodickým vývěrem z hlubin a drobně netradičním motivem. To vše pak dá zapomenout na nějaké Gorefest, za kterými se stejně už zavřela poslední vrata. Je fajn být pořád v jakémsi poloprovozním neklidu a přesně tím je tahle banda zajímavá. Album se tváří, že se na něm nic převratného neděje, ale umí si vymyslet pár zpestření, jenž vytrhnou z primitivně zarudlé letargie. Přes drobné výtky a nesrovnalosti ve mně "Kaldera" nakonec vyvolalo pozitivní dojmy, které jsem na začátku vlivem spojení lokace a stylizace kapely sám sobě předpovídal. Nevadí tomu fakt, že LURK nic nového neobjevili, ani to, že se urvou z řetězu jen nedopatřením a zrychlit prakticky neumí. Umí prodat ta místa, kde jsou sami sebou a v potřebném doomovém prokletí zároveň.

S jídlem roste chuť a platí to i pro LURK. Poměrně nezáživné pokusy prvních poslechů jsou minulosti, z mršiny začaly rašit první květy a i když se tváře hudebníků na prvních pár barev tlemí s nejistotou, dojem z desky je přesně takový. Tuhý, ale stravitelný chod, jímž se nepřejíte, přidat chcete až další den, ale zároveň s tím nekončíte. LURK je třeba vyzkoušet.