Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je vcelku dobře, že se před několika lety kapela Lynyrd Skynyrd dala zase dohromady. Přeci jen by byla škoda přijít o takto veskrze učebnicovou skupinu. Ačkoliv pravdou zůstává, že jejich zlatý věk se stává už věcí minulosti a jedná se o záležitost přes dvacet let starou. Následující období bylo neslané, nemastné. Poslední nahrávky však kapelu z tohoto marastu a útrap počínají vytahovat. Důkazem je letošní letní nadílka pojmenovaná Last Of A Dyin‘ Breed.

Free Bird už kapela asi nikdy nesloží, s tím jsou doufám všichni obeznámeni. Kdo stále čeká něco podobného, tak čeká skutečně marně, může to rovnou zabalit a zlomit nad kapelou sukovici, či zahodit zbraň do obilí. Od roku 1987 se totiž píší zcela nové řádky, které se rok od roku zlepšují. Ono prostřední období kapely bylo vážně nevalné kvality a nerad se k němu vracím. Skupina těžila ze starších let a soudobou tvorbu jen stěží někdo přijímal. První záchvěvy směrem k lepšímu přišly s příchodem nového tisíciletí a následných počinů. Vzpomeňme na krásnou pecku God & Guns z roku 2009. A ejhle, máme tu rok 2012 a další neméně zdařilý kousek.

Na současnou tvorbu kapely je třeba hledět odlišnou optikou, než jsme byli zvyklí u alb prvotních. Kapela se stále snaží hrát jednoduše a příjemně pro všechny kategorie posluchačů. Proto svůj žánr drží sveřepě v rukou společně s jižanskou vlajkou. Není to album příliš složité na poslech. Buď se vám to líbí, nebo ne. Tečka, hotovo, šmytec. Jsem zastáncem názoru, že nejen nářezem živ je člověk, a tak je třeba od různých pandích zběsilostí čas od času upustit a trochu si odpočinout. Poslední dobou toho kraválu do sebe rvu nějak moc, hehe. Pro takovou chvíli „pauzy“ se poslední deska Lynyrdů skvěle hodí. Nikam nespěchá, na nic neútočí. Veselé písně jsou střídány pomalejšími kusy a třeba i trochu vážnější zádumčivou náladou. Nelze jí vytýkat žánrové zaměření a hudební posun, či experiment. Kdo by to taky očekával. Na hudební rozkoly jsou zde jiní umělci. Lynyrd Skynyrd sluší tento southern rockový kabátek, ve kterém se hoši cítí velice dobře a je znát, že je ta hudba baví, ať už to má úspěch jakýkoliv. Nehleďme tedy očima přílišné kritiky a nehledejme zakopané živočichy. Tady opravdu není nic skryto. Vše je řečeno na rovinu a čistě otevřeně. Žádné úkroky, kompromisy… kdepak. Jednoduše přímočará hudba vhodná jako zvukový podkres k jakékoliv činnosti. Ať už mejete nádobí, nebo se hrabete v čoprovi.

Zvláštní obal nemálo poukazující na kapitální svět, je pak lehce nostalgickým a mrazivým dotekem, který však během poslechu příliš dostávat nebudete. Můžete nad ním přemýšlet, koukat na drobné detaily v pozadí, fantazírovat nad symbolikou pletiva a osvobozené siluety opeřence, či to celé hodit raději za hlavu a nechat se kolébat hudbou. Jak již bylo řečeno, muzika to je líbivá a nezní špatně. Ba dokonce bych řekl, že kapela celkem zraje. Možná, že se mi její o tři roky mladší bratříček líbil víc, ale to jí na síle obsahu nestrhává. Dalo by se hovořit o průměrném southern rocku, jenže tahle kapela jej hraje upřímně z lásky k žánru a svým kořenům. Ať už mluvíme o kořenech vlastních, či kořenech Lynyrd Skynyrd. Rozhodně bych netvrdil, že se Ronnie, Steve a Cassie obrací v hrobě.