Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mandrake - Innocence Weakness

MandrakeInnocence Weakness

Jirka D.1.7.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Nakonec z toho všeho nejlíp vychází ta obálka, která se jediná tváří aspoň trochu přesvědčivě. Pochvalme tedy Yvonne Harste, která má na svědomí grafiku alba; těm ostatním přejme více múz a dobrých nápadů. Pro tentokrát to prostě nevyšlo.

Německá kapela Mandrake funguje už někdy od poloviny 90. let a přitom jsem o ní do nedávné doby neslyšel byť jen malou zmínku. Asi jsem špatně hledal. Změna nastala objevením se již značně zaprášeného promo CD, které se mi dostalo do rukou a vyloženě si říkalo o poslech. Tajemná dívka v kápi sedící pod lucernou v šeřícím se dni vyzívala k mnohému a tak moje zvědavost začala stoupat a dík všem možným vymoženostem internetu jsem se začal dovídat víc. Nikdy mě asi nepřestane fascinovat, že stačí sednout k umělohmotné bedně a tam napsat „Mandrake“ a najednou všechno vědět. Možná mi ale chybí trocha toho napětí, poctivého hledání a radosti z objevování. Svět se mění…

 

Výsledek hledání začal budit mírné rozpaky – nejen délka existence kapely, ale i počet vydaných alb (s dnešním celkem pět) hovořily o zavedené a dlouze fungující kapele – tak jak to, že se o ní nikde nic moc neví? Nebo jsem sám zcela mimo realitu?! No nic, hledal jsem dál. Žánrové zařazení hlásí gothic metal, pod čímž si dokážu představit opravdu hodně. Nástrojové obsazení je docela typické – dvě kytary, basa, bicí, klávesy a kombinace mužského a ženského vokálu. Začíná svítat. Jestli někdo došel ke stejnému závěru jako já – a to že se jedná o jednu z mnoha kapel prezentujících se modelem hrubého mužského hlasu a křehké dívčiny – má pravdu a dostává deset bodů; ne tak Mandrake. Ale nepředbíhejme.

 

Výše nastíněný model hudby asi už omrzel mnohé, hromada kapel vytvářející podobné desky jak továrna na smíšené smutně-tragické pocity zahrabala tuhle větev metalu six feet under a najít v té spleti opravdu kvalitní uskupení není jednoduché. S klidným svědomím můžu jmenovat Švédy Draconian, kteří si stále drží svůj kvalitní standard, či další více méně komerčně úspěšné spolky jako Theatre Of Tragedy, Dark The Suns či Beseech. Většinou se ale jedná o bídu s nouzí v zádech a poslech podobných uskupení končí zíváním a snížením tlaku na kriticky nízkou hodnotu.

 

Ve stínu těchto předsudků jsem přistoupil k poslechu Innocence Weakness a vzápětí pochopil, proč jsem o nich ještě neslyšel. Dvanáct skladeb, 50 minut hudby a jeden velký problém, jak to celé zvládnout až do konce. Nejen že kapela přebrala obecně platné šablony pro tento styl hudby, ale v mnohém jich ani nedosáhla a jejich hudba se tak zcela ztrácí v tisícihlavém průměru, ze kterého nevidím úniku. Snad nejslabším článkem jinak dosti chatrného řetězu je bohužel zpěvačka Birgit Lan - i když mám velmi kladný vztah k ženám obecně, tady nelze chválit ani podléhat falešné iluzi feromonů. Její zpěv nepřesvědčuje a v porovnání s „konkurencí“ hoří na prach. V závěsu za ní následuje zbytek kapely, ze kterého je sice cítit jakési snad upřímné nadšení pro věc, ale k uspokojivému výsledku jenom nadšení tentokrát nestačí. Skladby plynou jedna po druhé bez silnějších motivů, dynamických pasáží, nudně a jednotvárně. Nápaditých momentů aby jeden pohledal a těch několik slibných míst se potápí do vod okolního průměru. Vše podtrženo textovou složkou zabývající se smutkem a existenciálními problémy člověka, navíc podané ne příliš přesvědčivou angličtinou, dotváří konečný dojem zmaru už definitivně. Nerad píšu podobně smutné řádky, ale tentokrát nelze a jinak a Innocence Weakness se stává další deskou, ke které necítím potřebu se vracet.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky