Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manii - Kollaps

ManiiKollaps

Victimer19.2.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Pomalé sousto pro degustátory depresí, kteří tolik netruchlí nad koncem Manes a raději se ukájí vlastní misantropií.

Musím přiznat, že jsem ani v nejmenším neměl tušení, že experimentální souhra vědeckých pracovníků nad metalový rámec, tedy Manes, zanikla. Tuhle informaci jsem dostal vlastně až v době, kdy se ke mně neúprosně řítil čerstvě potvrzený chorobopis Manii, který zvěstoval jak nový kolaps mysli, tak zřejmě i definitivní kolaps nadžánrových Norů. Překvapilo mě to, ale co se dá dělat. Být překvapený je asi ta nejpřirozenější reakce, ba o to více, že jsem poslední dvě alba Manes vynášel do nebes všude, kde jsem se objevil. Budoucnost ovšem patří minulosti. Jak jinak přivítat Manii mezi živými organismy a přitom vidět jak zle nahlížejí na blackmetalové kořeny typické pro začátek devadesátých let a pěchují do nich dnešní dávku pohledu na žánr a nabyté zkušenosti.

 

Za černěkovovou mystikou Manii stojí dvojice Sargatanas, jehož poslední vokální kreací pro Manes byla deska Under ein Blodraud Maane (1999) a Cernunnus, který kromě Manes působil také v Atrox nebo u blonďáčků Keep Of Kalessin. Hudebně se ve svých duševních kolapsech věnují depresivnímu černému umění, jehož velmi pomalá poloha dává čuchnout jak industriálnímu chladu, tak bohaté, ovšem nadobro skličující atmosféře. Ne, tohle není umění pro veselé povahy, tohle je symbol úpadku, beznaděje a nulových vyhlídek do následujících dnů. Spíš máme co činění s jakousi chmurnou filosofií chladu, noci a celkově nehumánního prostředí plného vnucující se nejistoty.

 

http://a3.ec-images.myspacecdn.com/images02/127/b257aa68b7ac4f4cad0b47d2b99e93d2/l.png

 

Album jako takové budí zpočátku velký respekt, během náhlednutí do jeho nehumánního prostředí chladných krovů a tmy se prohlubuje spíš nerovzita a místy se dostaví i nuda, ale ta je postavena spíš na celkovém vyčerpání organismu, neboť album k posluchači promlouvá skutečně mrtvolnou aurou. Kollaps není nahrávkou, kterou by nešlo uchopit, naopak se nejprve tváří velmi jednoduše a přehledně, ale její následky jsou těžší, než by se dalo čekat. Rázem se epizodní strach ventilující svůj stísněný účinek stěnami kliniky mění v přetrvávající duševní újmu a upoutání na lůžko.

 

Není lehké být tak zaklesnutý v prazvláštní zoufalosti, ze které není prakticky kudy kam uniknout a nad všechnu marnost se povznést. Manii jsou hudbou pro jedince libující si ve vlastní samotě, nedůvěře a negativům všeho druhu prostřednictvím chladného a pomalého black metalu, který dbá na primitivnost i na účinnou atmosféru. Žádné lesy, žádné hory, potoky a brody, jsme uzavřeni v prázdném industriálním kolosu a tohle prostředí se nám neustále vrývá do mysli. A zítra? Další den bez slunce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 27.5.13 21:15odpovědět

Hu, jsem překvapen, že tohle aspoň někdo sleduje! Tahle dynamika je skutečně vzácná...

František Minařík / 27.5.13 19:25odpovědět

Super cd DR11! V dnešní době u metalu něco neskutečného.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky