Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Musím přiznat, že jsem ani v nejmenším neměl tušení, že experimentální souhra vědeckých pracovníků nad metalový rámec, tedy Manes, zanikla. Tuhle informaci jsem dostal vlastně až v době, kdy se ke mně neúprosně řítil čerstvě potvrzený chorobopis Manii, který zvěstoval jak nový kolaps mysli, tak zřejmě i definitivní kolaps nadžánrových Norů. Překvapilo mě to, ale co se dá dělat. Být překvapený je asi ta nejpřirozenější reakce, ba o to více, že jsem poslední dvě alba Manes vynášel do nebes všude, kde jsem se objevil. Budoucnost ovšem patří minulosti. Jak jinak přivítat Manii mezi živými organismy a přitom vidět jak zle nahlížejí na blackmetalové kořeny typické pro začátek devadesátých let a pěchují do nich dnešní dávku pohledu na žánr a nabyté zkušenosti.

Za černěkovovou mystikou Manii stojí dvojice Sargatanas, jehož poslední vokální kreací pro Manes byla deska Under ein Blodraud Maane (1999) a Cernunnus, který kromě Manes působil také v Atrox nebo u blonďáčků Keep Of Kalessin. Hudebně se ve svých duševních kolapsech věnují depresivnímu černému umění, jehož velmi pomalá poloha dává čuchnout jak industriálnímu chladu, tak bohaté, ovšem nadobro skličující atmosféře. Ne, tohle není umění pro veselé povahy, tohle je symbol úpadku, beznaděje a nulových vyhlídek do následujících dnů. Spíš máme co činění s jakousi chmurnou filosofií chladu, noci a celkově nehumánního prostředí plného vnucující se nejistoty.

Album jako takové budí zpočátku velký respekt, během náhlednutí do jeho nehumánního prostředí chladných krovů a tmy se prohlubuje spíš nerovzita a místy se dostaví i nuda, ale ta je postavena spíš na celkovém vyčerpání organismu, neboť album k posluchači promlouvá skutečně mrtvolnou aurou. Kollaps není nahrávkou, kterou by nešlo uchopit, naopak se nejprve tváří velmi jednoduše a přehledně, ale její následky jsou těžší, než by se dalo čekat. Rázem se epizodní strach ventilující svůj stísněný účinek stěnami kliniky mění v přetrvávající duševní újmu a upoutání na lůžko.

Není lehké být tak zaklesnutý v prazvláštní zoufalosti, ze které není prakticky kudy kam uniknout a nad všechnu marnost se povznést. Manii jsou hudbou pro jedince libující si ve vlastní samotě, nedůvěře a negativům všeho druhu prostřednictvím chladného a pomalého black metalu, který dbá na primitivnost i na účinnou atmosféru. Žádné lesy, žádné hory, potoky a brody, jsme uzavřeni v prázdném industriálním kolosu a tohle prostředí se nám neustále vrývá do mysli. A zítra? Další den bez slunce.