Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mantra přicházejí s nejasným programem a jen těžko se dá říct, komu je album Laniakea primárně určeno. Prakticky se v jeho záhybech dá najít od každého trochu, a to v natolik podivném seskupení, že to ve finále vyvolává pocit zmatku a frustrace.

Můj dojem je silně rozpačitý. V důsledku slyšeného se mi v hlavě odehrává boj bez vítěze, pocity vyvolané tvrdým, nekompromisním cítěním a současně dojmy ze zvláštních melodií, které se neúspěšně snaží o post vůdčího elementu. Kdybych se měl vyjádřit jen jedním slovem, tak by to bylo nevím. Pár minut po dohrání už nevím, co bylo tématem hry.

Po trošku zbytečném intru, které je v podstatě jen hlukem navozujícím ne úplně přiléhavou atmosféru, se za doprovodu šamanského bubnování zvolna dostáváme mezi přehledné riffy a šmrncovní groove metal. Zpěvák zpočátku balancuje mezi několika polohami a zřejmě neví, která je pro něho ta pravá. Chvíli drásá mandle, zapojí i docela slušný growl, pak se ale nechá přemluvit k čistému a procítěnému zpěvu. I samotná skladba se chvílemi nese ve volnějším programu, uslyšíme akustickou kytaru, rozvolněné tempo. Tady se ještě hezky orientuje, ptáček k tomu cvrliká. Když v dalším dějství slyším zpívat Petera Steela, tak se osypu. Nevím, kdo v tu chvíli stál za mikrofonem, ale ta podobnost až zamrazí. V Inner Cycle je těch asociací víc, Pearl Jam, Sad Harmony… Seskupení dojmů tak nesourodých, že z toho jde hlava kolem. Bohužel se tím vyznačuje celé album. V následujících minutách to budí velmi rozhárané pocity.

Mantra jsou na jednu stranu tvrdí až běda, berou si hodně z melodického death metalu, rádi přidají frťana mathcoreu, kdy se rozsekají ve spleti unáhlených rytmů. Do toho se pak stále snaží naroubovat melodické vsuvky, které někdy hraničí s avantgardním pojetím problému.

Jaksi za okrajem jsou podivné tribální rytmy a popěvky, které sem přibyly kdoví z jakých etno koutů. V titulní písni zazní flétna, což mě prvně vede k myšlence, že se podíváme pod sukni folklóru a tradicím, avšak brzy se vracíme do podobně zkomolené tvorby jako v předchozích skladbách.  Vším tímhle montováním se struktura desky stává rozbitou a nefunkční hříčkou velkých ambicí. Problémem je někdy i délka vybraných sekvencí, které jsou natahovány k hranici trpělivosti. Finále závěrečné Dead Suns budiž varováním pro ostatní.

Z alba mám pocit, jakoby se muzikanti točili v kruhu a bloudili ve svých krkolomných schématech.  Jestli za to může střet více skladatelských entit, nebo jen snaha o zajímavou nahrávků, není až tak podstatné. Laniakea je každým pádem krok do nejisté prázdnoty.