Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marianas Rest - Fata Morgana

Marianas RestFata Morgana

Jirka D.10.6.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Deska sevřená v mantinelech žánru a mezi nimi naprosto sebejistá.

Žijeme v době, kdy je možné prakticky cokoliv a jestli jsem si ještě nedávno myslel, že některým hudebním žánrům definitivně odzvonilo (u některých naštěstí), pak další vývoj mě jasně přesvědčil, že z popela může povstat kdeco. Finská kapela Marianas Rest je poměrně mladá, funguje od roku 2013, ale její aktuální třetí album Fata Morgana je minimálně pro mě svým způsobem relikvie. On toho hodně napovídá už jeho obal, kde zakouřené šedé cosi ve zlatém rámečku působí zhruba stejně čerstvým dojmem jako chlebíčky od Silvestra uprostřed léta. Moc vábně to nevypadá, ale s trochou masochistických sklonů se na to vydrží chvíli dívat asi každý.

 

Trojice alb téhle kapely má minimálně tu zvláštnost, že každé vyšlo pod jiným vydavatelem - deska Horror Vacui v roce 2016 na lotyšském prckovi Sliptrick Records, deska Ruins z roku 2019 na podstatně zvučnějším labelu Inverse Records a ta aktuální, zmíněná Fata Morgana, pak na rakouských Napalm Records. Důvod této kapelní neposednosti neznám, ale nahlíženo čistě komerčním úhlem pohledu jde samozřejmě o vzestup tím správným směrem, byť za sebe musím říct, že doby, kdy jsem projížděl téměř každé nové vydání u Napalm, jsou uloženy už v hodně vzdálené minulosti.

 

Marianas Rest band

 

Kapela Marianas Rest hraje v takovém pro mě typicky finském složení, tedy s dvěma kytarami a klávesami, a s ohledem na žánr tedy bez žádného folkového drnkátka. Bohové jsou nám nakloněni.

 

Melodický doom / death. Kolik kapel takhle bez přípravy dokážete vysázet na stůl? Hodně? Osobně se skoro bojím je začít vyjmenovávat, protože by to byl hodně dlouhý seznam a taky mám trochu obavu, že bych na některé podstatné zapomněl. Muzika Marianas Rest je z tohoto pohledu až trestuhodně nepůvodní, zastaralá a přísně určená pro fanoušky žánru a kapel jako Ghost Brigade, Draconian Times, Swallow The Sun a v úplných počátcích určitě Paradise Lost a My Dying Bride. S tímto vědomím také vše kolem Marianas Rest stojí a padá a pokud už jste podobné produkce přesyceni, deska Fata Morgana vám naprosto nic neřekne. Ale pokud ve vás ještě trochu místa zbylo, bude tato nahrávka docela příjemným společníkem.

 

Předně je třeba říct, že na poměrně slušnou délku padesáti čtyř minut je celé album až pozoruhodně vyrovnané a kvalitativně konzistentní. Za další má krásné melodie (pozor, Finsko!) a hlasové party hostující Lindsay Schoolcraft, která až podezřele dobře souzní se zvláštně zaškrceným hlasovým projevem Jaakko Mäntymaa (vrchol určitě v Glow from the Edge). Pro mě je jednoznačným pozitivem i ta skutečnost, že těžiště desky je doomové, tíživé, pomalé a že se kapela snažila vystříhat laciným popěvkům a provařeným šablonám (pozor, Finsko!), které by výsledek pohřbily do kategorie sladkobolných kýčů pro psychicky labilní jedince. Pro mě je to vlastně skoro až překvapující, jak vkusně dokáže kapela pracovat s emocemi, které jsou uvěřitelné, poměrně silné a na ploše hodně dlouhých skladeb (limitně přes devět minut) servírované s lehkostí a grácií. Poslechněte si právě tu nejdelší věc The Weight a zkuste napsat, že je to blbost. Kdepak, Marianas Rest tohle nepřipouští a jejich téměř až vypravěčský a místy až epicky rozmáchlý styl vás zaujme. Troufám si tvrdit.

 

 

Nad rámec zažitých pravidel album mnoho nových podnětů nepřináší a je vlastně otázka, jestli je na místě něco takového od něj očekávat. Ve skladbě Horrokseen se mihne hostující Timo Virkkala se svým violoncellem, místy se z metalové skrumáže ozve akustická kytara, což - ruku na srdce - zní naprosto podivně a nepravděpodobně, ale taková je doba. Dát si desku do sluchátek potom znamená jednoznačně uslyšet její zvukařské limity a místy se rozpadající zvuk, což ale stejně málokdo řeší, takže se v tom nebudeme šťourat. Sečteno a podtrženo mě album Fata Morgana upřímně překvapilo, čemuž bych na úplném našem začátku nevěřil ani dost málo. Netvrdím, že s něčím takovým chci cíleně trávit čas (minimálně s ohledem na zvuk), ale pokud jsou mezi vámi fanoušci podobné produkce, řekl bych, že poslech alba je skoro povinnost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mythago / 23.11.21 11:21

To je ale trochu škoda, ne? Přeci jen recenze píšeš primárně pro lidi - abys jim pomohl rozhodnout se, co poslouchat, nebo když si jen chtějí přečíst, co si o jejich oblíbené/nenáviděné desce myslí někdo jiný. Jenže ve většině tvých recenzí jsou ty myšlenky a názory ukryty pod takovým množstvím balastu a pseudoumělecké obraznosti, že se na to člověk po prvním odstavci radši vykašle (v tomhle případě už možná po verdiktu - jakou představu o albu si z té věty má čtenář odnést?). Přístup "Mám víš kde, jak to někomu vyzní...." je v případě něčeho, co děláš hlavně pro lidi, dost mimo. Autor by se měl snažit neustále vyvíjet a zlepšovat a k tomu je nezbytné naslouchat kritice. Jinak uvízneš ve vlastním světě úplně mimo realitu, jen s malým čtenářským kultem, připravujíce ovšem sebe i web o většinu lidí, kteří by ty recenze (kdyby byly seriózně napsané) mohli číst. Jeden tip do příště - zkus vynechat pár těch nesmyslných "poetických" obrazů, které nikomu nic neříkají a absolutně nesouvisejí s hudbou, a místo toho porovnat album s některou z předchozích desek kapely nebo přirovnat k nějakým jiným skupinám ze scény. Recenze na poslední Panychidu na Fobia Zine je docela dobrý příklad toho, co mám na mysli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky