Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marillion - F.E.A.R.

MarillionF.E.A.R.

-krusty-2.3.2017
Zdroj: 2 x černá gramodeska
Posloucháno na: TECHNICS SL-D3 / JVC AX-70
VERDIKT: Někdy se člověk zklame. Někdy to na první pohled / poslech zdánlivě nevyjde. Ale někdy se vyplatí spoléhat na staré vlky...a věřit jim.

Marillion jsou jednou z těch kapel, o koupi jejichž novinkového nosiče věrný a letitý příznivce sám se sebou nedebatuje. A koupí. A většinou až potom řeší, co se na albu vlastně nachází. Ne nadarmo se tato britská stálice honosí nejvěrnější a nejstálejší fanouškovskou základnou.

 

marillion live

 

Album na mě svým zlatavým okem mrkalo už nějakou tu dobu z police u gramofonu, ale já NEnavnazen pilotním kusem The New Kings a posléze videem Living In Fear se zdráhal položit na něj přenosku. Obě zmiňované skladby mi přišly přesně takové, jakými je nazývají odpůrci Marillion...tedy dlouhé, bez chuti, nevzrušivé a nudné. Jelikož jsem ale s touto kapelou leccos prožil, nechtěl jsem věřit, že je celé album stejně ospalé jako první dojem z prvních skladeb. Zpětně přemýšlím, proč se Marillion vlastně rozhodli pustit ven zrovna tyto dvě ukázky, které nepatří k nejenergičtějším a nejchytlavějším – což by pilotní singly být spíše měly. To naopak taková devatenáctiminutovka The Leavers, to je jiný neposeda...

 

 

Aktuální album je vlastně konceptem a je tomu podřízena i hudební složka - nevstávat k obracení stran, asi bych téměř netušil kdy končí jedna a začíná druhá skladba (což se mi s přehledem stává při poslechu MP3 verze). F.E.A.R. je mnohem dospělejší brácha koncepční klasiky Brave z roku 1994. Všechny aktuální skladby se nesou v hypnotickém oblaku vybroušeného atmo-rocku, neveselých nálad, nezměrných návalů melancholie, skepse a beznaděje. Což je u tak pozitivních lidí, jakými jsou Marillion na koncertech s podivem. Album je naprosto dokonalým soundtrackem pro dlouhou večerně-noční jízdu dálkovým autobusem, kdy se za oknem střídají světla hlavních tříd, průmyslových periferií, měst, krajů a států. A všedokreslujícím vtípkem jsou i v textu (chce se říci až tradičně) uvedeny lokace jako Ženeva, Dover, Calais, Paříž, Hamburg, Mnichov či Londýn. A propós: texty. Současná situace ve světě, vliv mocných na masy obyčejných lidí, politika, všemocné finance, chamtivost...tedy nic veselého.

 

 

I remember..
The enchanted English walled garden
Days of summer air and honey-suckled nights
The capricious dance of lavenders and cabbage-whites
Made more than 3D, glowing in the evening long-shadowed sun
Nowhere better. But in England, although nothing really changes, the weather always does…

 

Novinkové album je v prvé řadě o výtečném vokálu Stevea Hogartha a kytaře Stevea Rotheryho – ti dva jasně dominují a čarují onu magicky smutnou atmosféru. To vše s dokonalou podporou zbytku kapely (zvláště klávesy hrají důležitou roli).

 

Pokud věnujete albu dva soustředěné poslechy, rozkvete vám před očima / ušima krásou nebývalou – budete-li chtít. Skladby splynou v jeden dlouhý soundtrack a vy se přistihnete, že posloucháte film. Poslech přizpůsobíte zdánlivě lenivému tempu skladeb a rochníte se v té zhudebněné náladě. Monotónní tempa jsou ale iluze. Způsobuje to ta poctivá masa hudby, která se na vás vyvalí a zpracuje si vás podle svého přání. Tyto dlouhé kompozice jsou vlastně tradiční skládankou vícero motivů, ovšem logicky a bravurně pospojovaných a propojovaných - na rozdíl od otvíráku minulé desky, megakompozice Gaza, která mi v tomto směru v uších stále lehce skřípá.

 

marillion nosič

 

Stejně skřípá i neustále opakované řazení Marillion do progrocku. Že by za zásluhy? Co je vlastně dneska progrock? Tak například popisované album je progresívní snad jenom v celkovém konceptu a délce jednotlivých částí ... protože neočekávané postupy a revoluční zvuk není letos na pořadu dne. Jen a pouze do posledního detailu zaranžované kompozice, křišťálový zvuk a aristokraticky vznešená hudba „made in u.k.“. Osmnácté album Marillion mne už v kuse třetí týden neuvěřitelně baví poslouchat... (a čtvrté místo v UK Official TOP-Charts dokazuje, že nejsem sám).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

emp / 9.3.17 19:59odpovědět

To je geniální deska!

chobot / 6.3.17 13:35odpovědět

Super recka. Co se týče desky, tak jde určitě o jednu z nejméně přístupných od Marillion. Nicméně se vyplatí tomu ten čas dát a celé to vyroste ... a to hodně. Nejlepší deska od Marbles.

Kubyk / 4.3.17 9:34odpovědět

Tak to já do toho ještě pořád neproniknul, ale po tvé recenzi mám chuť na to ihned vlítnout znova. Takže po 'Fragile' bude dnes na pořadu dne Fuck Everyone and Run :-) Díky!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky