Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Portrait of an American Family

Marilyn MansonPortrait of an American Family

Jirka D.7.2.2011
Zdroj: CD (# IND 92344)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Silně negativně a emocionálně laděná deska, která dala jasně najevo, s kým bude muset Amerika v budoucnu počítat. Protipól americkému snu, zrcadlo, které MM nastavili všem, kteří se nechtějí dívat. Dobře odvedená spolupráce s Reznorem, svým výrazem agresivní a ostrá rocková hudba s industrial feelingem, provokativní texty a doprovodné skandály katapultovali kapelu do uší větší části světa.

První plnohodnotné album reverenda Mansona a kol. je na světě. Portrét americké rodinky si před spatřením denního světla prožil lehké producentské porodní bolesti, ale přepracování materiálu se vyplatilo a na světě zakřičelo první dítko z manželství Manson & Reznor a nutno uznat, že křičelo z plných plic a ani po necelých sedmnácti letech mu mnoho dechu neubylo.

 

Jak už to u mnohých kapel bývá, v první nahrávce se odrazil především postoj k okolnímu světu, názor na své bezprostřední okolí i a vztahy k lidem jako takovým; a většinou o žádné přehnané kamarádství nešlo. Nejinak tomu je na tomto albu - Portrait konkrétně reflektuje americkou společnost a zcela nemilosrdně se snaží prokázat, že něco není v pořádku. V bookletu lze najít vysvětlující informaci:

 

„You spoonfed us Saturday morning mouthfuls of maggots and lies disguised in your sugary breakfast cereals......We are what you made us. We have grown up watching your television. We are a symptom of your Christian America, the biggest Satan of all. This is your world in which we grow. And we will grow up to hate you.“

 

V písních jsou zakomponovány různé vsuvky, samply a odkazy na kulturní pozadí ve Státech (ukázky z filmů, knih, rozhovory význačných osob apod.), které ovšem Evropan neznalý místních poměrů asi moc neocení, o tuto část jsme prostě ochuzeni. Co ovšem je vidět a hlavně až živočišně cítit, je nenávist a zloba, která byla vložena do textů skladeb. Překládat něco podobného nepřináší zrovna chvíle plné pohody a i když spoustu věcí mi stejně uniklo (nespisovná americká angličtina se spoustou dvojsmyslů), i tak výsledek stačil k vyčerpání všech mých pozitivních sil toho dne.

 

Rozpolcenost osobností členů kapely se neprojevila pouze ve volbě pseudonymů, ale i v bookletu desky. Titulní stránku obsadila typická, spokojená americká rodinka, která své chvíle plné rodinného tepla tráví v pohovce s pivem, cigárkem, nějakým duchaplným programem v televizi a hlavně úplně prázdnou hlavou; obrázek to celkem idylický, kde si loutky nic moc nezadají s českým kašpárkovským divadlem. Stejně veselé figurky se nachází uvnitř alba, hned vedle přízraku Mansonova a dítěte s injekční jehlou. Pak už se jenom střídají lízátka s kostlivci a dalšími temnými veselostmi; a mezi tím se prolínají ony naštvané texty a fotky jejich zvrhlých tvůrců.

 

Kdo by měl z výše napsaného pocit, že hudba musí být neskutečně divoká jízda, která podpoří textový obsah a vytvoří tak nelítostný karabáč tvrdě a pravidelně dopadající na záda všech bezvěrců a průměrných, nic nechápajících Amíků, byl by od pravdy mírně vzdálen. Celé album se odehrává spíše v pomalejším, místy snad středním tempu a důraz je kladen především na Mansonův vokální projev, který je o to sugestivnější (mnohdy balancující až na hranici rapového vyznění), a který se vám dostane pod kůži rychle a ostře. Ostatní muzikanti vytváří dobře fungující a místy i dost nápaditou hudební „kulisu“, před kterou si Manson hraje svoje divadýlko. Skladby mají běžnou písňovou formu, kompoziční experimenty se příliš nekonají; jasný refrén, něco málo mezi, sem tam zajímavé sólo pro kytaru a vše dohromady posazené do drásavějších a syrovějších poloh. Celek je zahalen do mírně elektronické nálady, o kterou se dost pravděpodobně postaral Trent Reznor. Jeho práce je z alba cítit docela hodně a musím uznat, že v jeho osobě měl MM až hříšné štěstí, protože za jeho produkce se z lokální bandy Spooky Kids stala světová superstar MM.

 

Rozebírat tu jednotlivé skladby nebudu, album je z tohoto pohledu vyváženou záležitostí, s jistým množstvím skladeb průměrných, již sešlých časem a sem tam s nějakým povedenějším kusem (Lunchbox, Cake And Sodomy nebo Get Your Gunn), který žije do dnes a stále má co říct. Mou obzvláště oblíbenou je ale Dogma, která díky povedenému kytarovému riffu a jednoduchým, ale účinným bicím dobře utočí na mou smyslovou soustavu a nutí souhlasně přikyvovat do rytmu. Stačí vyzkoušet…pěkný bigbeat…

 

Album, které přečkalo dobu, ke kterému se rád vracím a vzpomínám. První Mansonův krok k lepším zítřkům, který zvládl důstojně a s nadhledem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky