Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když bych to vzal čistě podle kadence nových nahrávek, ať už klasických long-play desek nebo i jiných formátů, byli Maserati v první dekádě nového tisíciletí mnohem aktivnější než v té druhé. Tři roky mezi velmi slušnými deskami Maserati VII (2012) a Rehumanizer (2015, naše recenze ZDE), byly aktuálně prodlouženy ještě o další dva, a pokud jsem si snad na začátku myslel, že delší prostor bude znamenat zásadně silnější výsledek, byl jsem na konci poněkud zklamán. Od kapely s tak unikátním zvukem jsem samozřejmě nečekal žádné dramatické posuny, ale to, že se mi deska začne tak brzo ztrácet v přemíře dalších, mě docela nepříjemně překvapilo.

Enter the Mirror je především deska s naprosto příšerným zvukem a pokud bych trochu neplaval ve znalostech úplných kapelních začátků, dovolil bych si napsat že s úplně nejpříšernějším zvukem vůbec. Nicméně minimálně z období u labelu Temporary Residence Limited, což je od roku 2007, jde o zatím největší průšvih a vůbec mě nenapadá nějaká rozumná odpověď na prostou otázku, proč někomu stálo zato se zvukem provést něco takového. Poslouchat podobnou produkci a například tak slyšitelně rozpadlý zvuk bicích je naprosté utrpení, a i když bych nikdy Maserati nepovažoval za kapelu určenou pro audiofily, jejich aktuální formu bych nedoporučoval ani běžnému a nenáročnému posluchači.

Přitom album začíná docela slibně skladbou 2020, která je takovou syntezátorovou pozvánkou na další vesmírný výlet s touhle kapelou - ničím neurazí, naladí a připomene, že Maserati jsou zpět.  Navíc přechod v následující A Warning in the Dark je beze sporu výborný a postupné budování jakési sci-fi atmosféry patří i díky modulovanému hlasu a postupnému rozjezdu dalších nástrojů k ochranným známkám kapely, díky kterým si je nespletete s nikým jiným. Bohužel už v závěru skladby začíná na posluchače doléhat zvuková destrukce, a to se do konce desky nejen nezlepší, ale naopak vystupňuje. Zkuste trochu víc napnout uši v úvodu Killing Time a zaposlouchat se do bicích, především tedy do úderů na činely (odkaz máte TADY).

Album pak plyne ve standardním duchu Maserati, z něhož se občas emancipuje zajímavý moment jako například naprosto skvěle hravá střední pasáž v Der Honig s totálně zboostrovanou kytarou, která docela dost připomíná zvuk kytary ZZ Top na albu Mescalero. Bohužel i tato hudební naděje je decimována přehnanou editací zvuku a doposlouchat zbytek docela nadějné skladby představuje zkoušku osobní odvahy. Jedná se vlastně o zcela obecný problém, kdy na sebe naráží snaha ocenit slušnou hudební produkci kapely a její naprosto neslušný zvukový rámec.

Vyzdvihnout je samozřejmě třeba nadále silný a osobitý rukopis kapely a její fantazii při tvorbě aranží, výběru efektů a syntezátorů, jejichž kombinací Maserati dokáží vystavět tak jedinečný zvuk - někde na pomezí rocku a elektroniky, která v jejich případě převažuje. Toto zůstalo v nezměněné míře a minimálně z tohoto pohledu je nová deska důstojnou pokračovatelkou těch předchozích. Když bych si odmyslel tu zvukovou tryznu, vlastně si umím představit, že bych si ji docela užíval. Stejně jako tu předchozí.