Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mass Genocide Process - Poetry Of The Damned

Mass Genocide ProcessPoetry Of The Damned

Jirka D.2.11.2014
Zdroj: šedá 12" gramodeska říznutá na 45 RPM, promo od vydavatelství Wakind The Dead
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Důstojně vydaná vzpomínka na jednu podzemní kapelu. Mass Genocide Process in memoriam.

Nestává se nám často, aby do redakce došla na recenzi gramodeska a pokud mě paměť neklame, stalo se tak jednou. Dnes tedy podruhé a rovnou předešlu, že za nedlouho se objeví vinylová promo recenze ještě jedna, protože od vydavatelství Waking The Dead nám před krátkým časem došly desky dvě.

 

„Poetry of the Damned“ (čti poezie prokletých) vyšla v březnu loňského roku, ale nahrávka jako taková byla pořízena už na začátku roku 2008. Od té doby se stalo mnoho zajímavého, především tedy to, že se kapela stihla rozpadnout a tak se pravděpodobně na nic nespěchalo. Možná ale právě proto byl důraz kladen na samotné vydání, jakési memento mori kapely, což ve výsledku znamená skutečnost, že gatefold obal desky vám zabere místo asi pro tři desky jiné. Podobně tlustý hřbet má třeba „An anthology of previously released songs“ od Lvmen, o něco tlustší už jen krabicové box sety. Zbytečné, ale pěkné.

 

Osm skladeb bylo do 12“ vinylu říznuto na 45 RPM, víc muziky k dispozici není, ale upřímně – těch necelých 26 minut docela stačí. Pokud za tím cítíte nějakou mou škodolibou jízlivost, tak pozor!, dneska je to jinak. Mass Genocide Process totiž hrají (resp. hráli) muziku zostra, energicky (připomeňme si Čad) a takových porcí se není radno přejíst. Problém může nastat pouze u zvuku, ze kterého rozbolí hlava podstatně dříve a pro ctitele zvukové kultivovanosti bude poezie prokletých docela trpkou zkušeností, i když příliš nevybočující z řady podobných.

 

 

Hudebně se MGP pohybují někde mezi metalem, crustem a své by si snad našla i HC scéna. Po pravdě se nevymýšlí nic nového ani převratného a pokud nebudete poslouchat pozorně, jednotlivé skladby budete rozlišovat poměrně těžko. Při důkladnějším poslechu vás asi první zaujme práce kytary, která se jako jediná snaží o barvitější projev a jsou to právě její party (nápadité riffy, sóla), které vám dají možnost se v nahrávce vyznat a najít si záchytné body. I zde ovšem dodávám, že nejde o nic inovátorského (což, tipuju, stejně nebylo záměrem) a že když budete pátrat v paměti, podobných riffů najdete u starších desek hromady.

 

Album by šlo bez větších pochybností označit jako žánrové, a to včetně textové části, z jejíhož obsahu nic pěkného nekouká a která se utápí ve zmaru a misantropii ve smyslu „Modern life brings despair and today's apocalypse“. Nerad bych tím celou situaci nějak ironizoval, pravda je totiž taková, že přímočarost nahrávky mě svým způsobem baví, ale označit ji za víc než edičně pěkně vyvedený undergroundový standard bych si netroufl.

 

Mass Genocide Process vinyl


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky