Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mayhem - Esoteric Warfare

MayhemEsoteric Warfare

Victimer27.6.2014
Zdroj: flac / mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Zadej do vyhledávače Mayhem a automaticky se ti načte Esoteric Warfare. Typičtí Mayhem se vším, co k nim patří.

Mayhem. The True Mayhem. Chladná bestie, zalykající se Quasimodo z Uher, stav prokletí i respektu a v neposlední řadě výbornými dovednostmi vybavená firma, která od jisté doby prostě táhne. Black metal Mayhem je synonymem dlouhodobě působícího kultu, jehož tvář a způsob podání osobitosti se od jiných důrazně liší. Tahle hudba zkrátka má svou hloubku, ať si každý mluví, co chce. Ta tajuplnost, na jedno místo soustředěná negace. To něco, co tahá za uši, upřímně bolí ve chřtánu, něco, co leze ze tmy, aby jedovatě bodalo mezi smysly a úmyslně provokovalo. A je to tam pořád, to buďme bez obav. Hnus, choromyslnost, vyšinutí, akt obskurní dominance.

 

Esoteric Warfare, jakožto čerstvý počin formace, mluví zcela jasnou řečí. Hovoří k nám stylem - jsme zpět, jsme to my a cítíme se hodně silní. Nějaký jiný silný dojem z této desky? Nejspíš ani ne. Pominu-li tradičně skvostně odvedené řemeslo, niternější zásah nikterak neprobíhá. S novými Mayhem totiž hledíme vstříc hned několika jejich vlastním výrazům, ke kterým se sami v průběhu let propracovali. Po této stránce tedy rozhodně nepotkáváme Mayhem na experimentální stezce. Je tady chlad a agresivita Chimera, je tady nutnost zahájení veřejné industrializace s odkazy na Grand Declaration of War a správný dobrák od zlosti si jistě najde i tu sklepní, hermeticky uzavřenou mystiku Ordo Ad Chao. Vada na kráse? Ale kdepak, na podobné úvahy ja tento materiál příliš dobrý.

 

 

Znovu se ocitáme v prostředí černé psychedelie a chladného objetí typických postupů. Ve fascinaci ze strojové přesnosti, která je jak obdivuhodná, tak příliš předvídatelná. Tohle album baví, to je nutné si říct. Je prošpikované povedenými skladbami a poslechově na výši, neb návraty k němu jsou stále časté a s pocitem spokojenosti. Se spokojeností středně hladového fanouška, který si rád smlsne na pořádné porci odřezků příliš hodných myšlenek a srdceryvných přednesů. Plač tam, kde ostatní se smějí a prožeň kulku hlavu těm, co radostně se vítají. Abych byl plně uspokojen, na to současní Mayhem ale nemají dýchací ústrojí. Jsou v nádechu, je fakt, že mocném, ale při vydechnutí se zakašlou a vy jen tak procedíte mezi zuby - jsou pořád dobří, ale taky už zestárli...

 

Nové album nutí přemýšlet a to je, myslím, jeho největší přínos. Jsou tu s námi Mayhem, kteří jsou zanícení a oddaní, přesní jako hodinky, bezohlední, ale taky trochu statičtí a o momentu překvapení si můžeme nechat jen zdát. Mám-li z Esoteric Warfare vyjádřit svůj celkový pocit, bude to především profesionální přístup kapely se všemi klady a likvidačními zákroky na nebohé ucho posluchače, než opravdová euforie z úžasného dobrodružství. Technicky i zlověstně dokonalá nahrávka s povedeným zapracováním Telocha na místo kytaristy, které má za důsledek fakt, že duch Blasphemera zatím nevyprchal, ale zároveň se nemusíme bát, že kapela strádá a neví kudy dál.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

wendy / 16.4.16 19:55odpovědět

Nevidím jediný důvod k užití expresivních výrazů, kterými je jak recka, tak koment vyšperkován. Mayhem hrají již léta tak, jak je všichni známe. Je poměrně bizarní, jak se zde oba pánové snaží podtrhnout cosi, co prostě k Mayhem patří od přírody. Chybí mi v řádcích cokoliv, co by přimělo "nepolíbeného" si album pustit, zajímat se o něj. Jak recenze, tak koment člena redakčního týmu stojí za prd a už vůbec zde nekoresponduje text recky s hodnocením. Napadá mně jediné, a to že o hudbě dnes píše každý! Není to výzva k zamyšlení se nad sebou, jen komentář jednoho ze čtenářů. Já jsem se o Mayhem nedověděl nic, co by stálo aspoň za něco! Pravda, nemám to zapotřebí, znám/mám celou dg... Mnozí však jistě ne!

Victimer / 17.4.16 4:45odpovědět

Díky za komentář. Takto pojatá recenze měla své důvody, které nejsou pro všechny a určitě ne pro ty, kteří kapelu neznají. Takoví si musí přeladit jinam. Sto lidí, sto chutí... A zamýšlet se nad sebou kvůli recenzi Mayhem? To máš pravdu, to fakt ne...

Milan "Bhut" Snopek / 27.6.14 10:40odpovědět

Já se z toho můžu (zase) posrat :D 100%! Mayhem miluju a ani teď mne neuráží, nýbrž dávají chlemtat nervní kalnou lihovinu podobající se leteckému zvětralému benzinu. Manifest je sepsán zcela jasně, ačkoliv schizofrenní rukou.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky