Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Melechesh - Enki

MelecheshEnki

Sorgh20.3.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Enki je výborná deska. Nabízí známé postupy kalení tvrdého kovu, které kombinuje a obohacuje blízkovýchodním temperamentem a kulturou. Skvělým obalem to začíná, písečnou bouří končí a vodou z kohoutku šťastně smývám prach.

Je to už pět let od poslední seance s kapelou Melechesh, která do okolního světa šíří svoji doktrínu exotických symbolů a historie. Nehledíc na bomby Hamásu ani na zježené pejzy zachmuřených starců, kterým slovo tolerance říká asi tolik, co vůně zanícené předkožky. Melechesh kuli železo dávných mýtů kalené olejem z rozpuštěných ikon. Riziko povolání na sebe brali jako druhou kůži, protože černý běs není v židovské enklávě tolerován, ale naopak pronásledován a trestán. Pojem underground zde nabírá zcela jiné rozměry, než na jaké jsme zvyklí my. I když kapela pokaždé nahrávala mimo Izrael, ve své domovině měla ustláno nejspíš na kaktusech. Melechesh se už před nějakým rokem rozhodli zvednout kotvy a přestěhovat se. Nyní jsou doma v Nizozemí, snad nejbenevolentnější zemi na světě, a tvoří v klidu a dostatku.

 

Nová deska se opět může pochlubit krásným obalem, na jaké jsme u nich zvyklí. Jejich dvorní tvůrce, John Coulthart, který je podepsán pod posledními třemi alby, je dobrou volbou a jeho bohatě pojaté vize plné drobných detailů a ornamentů jsou ozdobou ve svém oboru. Co se týče šperkařského příslušenství desky, musím se zmínit o několika hostech, kteří se na nahrávce podíleli. Jsou to Rob Caggiano (ex-Anthrax), Max Cavalera (Soulfly) a Sakis (Rotting Christ). Každý přispěl svým kumštem ke společnému dílu a vy si je v těch aranžích zkuste najít.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/melechesh%202015.jpg

 

Album nese jméno sumerského Boha umění a moudrosti. Pod jeho pláštěm se pro nás rozkrývá většinou neznámý svět dálných mýtů a legend. Čeká nás tápání v cizíc stopách, cizí jména a souvislosti se bez studia pochopit nedají, o to víc nás deska bude fascinovat svou cizokrajností a tajemnem. Kdyby své vyprávění pojali čistě v duchu tradiční hudby, oslovili by jen malou skupinu lidí milujících ethno/world music. Naštěstí pro mě a řadu dalších, Melechesh používají nešifrovaný jazyk srozumitelný všem milovníkům tvrdého kovu bez rozdílu. Jeho předností je velká rozmanitost, sahající od východu na západ. Uplatňují se v něm postupy jak lokálně zabarvené, tak univerzální, a touto svojí širokou náručí si troufají obejmout posluchače napříč světem, vírou a kulturou. Tento způsob práce se jim vyplácí, protože se už řadu let mohou považovat za úspěšnou kapelu, která daleko přesáhla hranice své domoviny a provětrala světovou scénu pěkně od podlahy.


Začouzená pověst skupiny, nesoucí zprávy o orientálním blackmetalu, je jen jednou z kapitol v knize nářků, ze které si berou munici do svých skladeb. Black, tak jak ho většinou chápeme a cítíme my v Evropě, se v jejich notách neobjevoval nikdy, jeho blízkovýchodní forma uniká provazům snažícím se ho těsně sešněrovat a jde si svou cestou. Enki je na tom stejně. Dominuje mu dravost, návykový rytmus mnoha podob a často líbivé melodie, které činí tuto desku velmi přístupnou. Víc než blacková strohost se zde uplatňuje členitá stavba motivů sledovaná stacatem riffů a strmých pádů. V bohatém kotli jejich inspirace se mezi listy palem prohánějí krásně vlnité linky nedávající prostor fádnosti a nudnému povalování. Kytary jsou vytaženy hodně vysoko, vyřezávají tenkým ostřím filingránské obrazce do hliněných zdí a padající prach se víří v sloupech světla pochodní. Ze všech stran zní blízkovýchodní žalmy, nahé pupíky orientálních tanečnic se lesknou potem a za vraty synagog se vzrušeně dupe po jarmulkách. Nasládlá chuť zralých plodů je slyšet v každém taktu a atmosféra teplých nocí láká k zakázanému hříchu. Tento laskavý střet kultur nejlépe vystihuje setkání ostrých riffů s cinkotem asijských strunných nástrojů jako saz a sitar.

 

 

Melodické linky, které za burácení kotlů vzlínají vzhůru, svítí nápady a přes svoje kouzlo neztrácejí nekompromisní tvrdost. Podloženy duněním bubnů, které svojí vahou svádějí k myšlenkám na smrt, útočí na zmámenou mysl bezvěrců jako dýmka haše. Padáme níž, níž, až do druhého suterénu katakomb vládců Sumeru, k čemuž nám z pichlavé smršti písku zní jako doprovod Ashmediho skřehot povolaný pro tento den. Drcená slova mezi zuby, která se nedají nazvat přímo zpěvem, vrčí nenávistným plamenem a odskřípané texty získávají punc věrohodného svědectví. Melechesh s Enki prodloužili své kořeny blíž našemu světu a udělali další krůček k rozvolnění hranic mezi tím, co je domácí a co cizí. Davidova hvězda se dá nosit nejen jako stigma, ale i jako hrdý symbol identity.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

František Minařík / 19.4.15 11:23odpovědět

Další zvukový zmetek ze stáje Nuclear Blastu :)

Victimer / 20.3.15 21:21odpovědět

Teprve koštuju a první poslechy byly fajn. Musím ještě počkat, přednost teď mají jiný věci a navíc jsem někam mrdnul jarmulku a vůbec nevím kam...

Ruadek / 20.3.15 8:31odpovědět

Melechesh zase podstatně dál než minule, v jiném zvuku a pozměněném výrazu. A je to fakt pecka.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky