Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnešní recenze bude více než "tak trochu" retro. Bude to vzpomínka na silná, či spíše nejsilnější léta devadesátá, co se týká metalové muziky. V devadesátkách totiž vznikala ta nejzásadnější díla v kovové muzice, ze kterých většina kapel dodnes čerpá, a já téměř neustále zjišťuju, že v té době byly desky zdaleka nejsilnější. Byla to zlatá éra. Morbid Angel nahráli v devadesátém třetím roce svůj opus magnum Covenant, Paradise Lost v témže roce nesmrtelnou desku Icon, Slayer pokračovali v krasojízdě s deskou Seasons in the Abyss (1990), Emperor vydali v roce 94' dodnes nepřekonaný start In the Nightside Eclipse. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. A jít podstatně hlouběji, k podstatně neznámějším jménům, která prakticky dodnes objevuji.

Pro mne osobně znamenaly devadesátky opravdu mnoho velkých jmen, i co se týká heavy metalu, kterého je na Echoes méně, než bych chtěl a tak se chci trochu postarat o to, abych přispěl k nápravě. Už na základní škole jsem začal poslouchat věci, jaké byly v té době zjevení. Polská distribuce kazet, kopírovaných ve velkém, návštěvy kamarádů s batohem plným nahrávek a koberec plný barevných obalů. Směnárna jako prase. Zlatý časy originálek, co vlastně nebyly moc originálky, ale hrálo to. A když jste chtěli, koupili jste kazetu, na kterou jste nahráli u kamaráda s dobrou věží (rozuměj velký a vysoký přehrávač kazet a CD) i dvě alba. Různobarevné popisky fixou, která zrovna byla, postupné vyblednutí názvů, sežvejkané a ještě lépe vymotané kazety… přetáčení na propisce. Nástup walkmanů, discmanů, kudrnatých mařen a obrácených křížů. A už jsme u něho. King Diamond. No ale vlastně ono se ho to týká jen okrajově, začal u něj totiž v devadesátkách hrát vlasatec ze Švédska jménem Mike Wead. A teď už jsme naladěni správně.

Tento vlasatý Švéd, který je spjatý jak s Diamondem, tak s početným zástupem dalších band, stojí i za dnešní deskou. Byl to totiž on, kdo založil tuto doom metalovou partu, která má s heavy metalem mnoho společného. Je to pro mé uši jasně rozpoznatelný rukopis a především košatá kytarová hra Weada, co vytvořilo Memento Mori tak odlišné od všech ostatních kapel. V příběhu okolo této bandy nesmím zapomenout na Hexenhaus, který je vlastně druhou tváří Memento Mori, protože se jedna kapela transformovala na určitý čas v jinou a zase zpátky. To ale není pro dnešní recenzi nijak důležité.

Mike Wead, dlouholetý a především současný hráč v bandu Kinga Diamonda (který aktuálně působí dost ve formě, vzhledem k tomu, co předvedl na živáku Songs for the Dead Live), oživil v roce 1992 (spolu s další legendou) zatěžkanou doomovou bestii. Tím druhým velkým jménem byl muž velkého hlasu Messiah Marcolin. Naskočili vám Candlemass? Tak je to správně, jeho hlas si nelze splést. A v té době Candlemass skončili, pro tohoto zpěváka to nebyl až tak velký stylový skok. První deska a především její startovní píseň byla a je prakticky dodnes jasnou definicí Memento Mori. The Seeds of Hatred. Ostré a tvrdé kytarové riffování, bicí hrané dalším velkým jménem - Snowym Shawem. My se ale dnes budeme věnovat více desce druhé, která byla ještě o něco více dotažená a experimentální. No prostě zlatý devadesátky.

Life, Death and Other Morbid Tales je především zatěžkaná heavy-doomařina, která od první chvíle útočí těžkou rytmikou, nad kterou se vypíná Marcolinsův éterický zpěv jako protiklad. Či snad jako doplněk. Démonická jízda a její vypravěč. I proto ten Diamond, kdy onen temný a neustále organický hevík tvořil podklad pro vypravěče příběhů. Tady ale o dost víc mluví samotná muzika, kde se odvázala všechna zúčastněná velká jména. A Snowy se v této kapele podílel i pěvecky, což byly ony první krůčky k extra třídě, jakou v současnosti předvádí. Chlap, který se dostal do pozice všeuměla, kterého si půjčují Dimmu Borgir nebo Therion, aby jim "zapěl" a přitom ukočíruje skoro kompletně nástrojově svůj "bubu" projekt Notre Dame. Deska se postupně rozpíná do stran, má různě pojaté mezihry (například kompletní druhá The Passage), mnohdy je to jen vybrnkávaná akustika, jindy dokonce elektronické podkresy. Když už si myslíte, že všechny zásadní linky hutné valivé metalové mašiny pominuly, nastane další kytarový motiv, který to celé rozjede nanovo. Weadovy kytarové vyhrávky se košatí, neustále nachází nové impulzy pro další tvrdou hru, okolí je přitom ryze heavy metalová melodika, která se tady roubuje na temný a hutný spodek. Lze rozpoznat klasické Snowyho hraní na bicí, kdy bych řekl, že lze jeho hru i zvuk bicích rozpoznat velmi rychle. A na všech deskách Memento Mori se doslova vyřádil, čím že se dostávám k tomu, že jsou tu ještě dvě desky, o kterých jsem se dosud nezmínil.

Napravuji.

Asi nejvíce bych se pozastavil nad naprosto neobyčejným dílem, slyšícím na jméno La Danse Macabre. Deska s jiným zpěvákem, jinou sestavou - tedy co se týká těch zásadních členů. Jen mozek celé "operace" zůstal, Mike Wead. La Danse Macabre je deskou neuvěřitelně barvitou, plnou elektronických podkresů, rytmů a velmi výrazných klávesových her. Jako by se až zde Miguel Robaina teprve pořádně rozkoukal, především to ale bude zásluha dvou dalších person, jaké byly opravdu jenom zde. Mattias "DJ Habba" Halla a Carl Westholm, známý jako klávesák z Avatarium. Tato deska byla a dodnes je velmi neotřelé umělecké dílo, které nelze asi zařadit do žádného zastylování. Vychází z klasické hudby, míchá velmi odvážně (s přihlédnutím k roku, v jakém vyšla) elektroniku s metalem, který tady opětovně drtí ve vyhrávkách Weada vše na padrť. Ovšem tahle deska je o bezpočtu tichých mezihra detailů, kterými je doslova prošpikovaná. Zdá se, že tohle byla velmi silná a naprosto neopakovatelná etapa Memento Mori, na které se sešli lidé, co okolo metalové kostry vybudovali jiný vesmír. Poslední deska této kapely, s krásně hrajícími kostlivci, to je vlastně takový poslední návrat silné sestavy. Mohutnější zvuk, divočejší metalová nálož. Překrásné ukončení existence čehosi, co už nikdo nezopakuje.

Recenzi ukončím jedním z popisů vrcholu Memento Mori, který se nachází na recenzované Life, Death and Other Morbid Tales, je to poslední patnáctiminutovka. Ano, opravdu to dosahuje této stopáže (dobře, 14:56, chcete-li přesněji). Po dobu stopáže se tady stane tolik věcí, co se na mnohých deskách nestane za celou jejich stopáž. Je to vyložená temná esence heavy metalu, s mnoha vrcholy (jeden už je okolo 4. až 5. minuty), kterých není nikdy dost. Věc, jaká se v šesté minutě rozléhá po celém doomovém vesmíru a nabírá epických rozměrů. Přitom se neustále vrací k úvodnímu, naprosto geniálnímu kytarovému motivu. Nojo, trochu Black Sabbath, ale vlastně proč by taky ne, žejo. Celá tvorba těchto kapel na tom startovala.