Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zatím poslední album hranické kapely Memoria si mi dostalo k poslechu teprve nedávno, ačkoliv její vydání se datuje k roku 2008. Prakticky si jím kapela nadělila dárek k desátému roku existence, i když pravdou je, že v ní působí pouze jeden poslední zakládající člen – baskytarista Filip Chudý. Ostatní členové se přidali v průběhu a vytvořili velice sympatické uskupení tvořící hudbu na pomezí atmosférického rocku / metalu.

Přiznám se, že jsem se s hudbou Memorie doposud nesetkal; a po poslechu alba Embivalent Ecstasy docházím k názoru, že to je docela škoda a mám v tomto směru co dohánět. Psát recenzi na poslední desku kapely bez toho, aniž bych znal ty předchozí, je do jisté míry ošidné, protože znát historii událostí se vždycky hodí – v životě i v hudbě to platí stejně. Na druhou stranu mi to umožňuje jakýsi „čistý, nepodjatý“ pohled na věc, což může být zase docela fajn.

Album Embivalent Ecstasy vyšlo pod hlavičkou Redblacku a první, co mě zaujalo, byl velice zajímavě udělaný digipak, ve kterém se kotouč CD ukrývá. Vyznění grafického provedení je sice poněkud smutné až melancholické, řekl bych, ale svou jistou dávkou expresívnosti výborně komunikuje s hudebním obsahem nahrávky. Na albu je celkem deset písní dávajících dohromady téměř 43 minuty hrací doby a hned úvodní skladba Faithless Prophet vás obeznámí s tím, jaká Memoria vlastně je - bez dlouhých úvodů a předehrávek se jde rovnou na věc. Pro mě byl první silný zážitek hlasový projev celkem mladé zpěvačky Andrey, který je výrazný a dosti řízný. Je zajímavé sledovat, jak si Andrea s hlasem pohrává, dává mu různý odlesk, zabarvuje ho do různých odstínů – a všechno to vypadá, že ji to baví, nic nezní nuceně nebo nepřirozeně. Celému hudebnímu projevu jednotlivých nástrojů vévodí kytara – většinou správně řízná a ostrá, která se ale dokáže stáhnout do pozadí, je-li to potřeba. Celkem hodně prostoru dostal na desce klávestista Jan „Marty“ Friedman, který se představuje v pozici special guest. Každopádně klávesy jsou slyšet hodně a musím říct, že místy až moc. S klávesami to mám asi těžké, pokud mi nesedí přesně do té či oné hudby, skřípou mi v uších a celkový dojem se dost pokazí. Tady jsem těch mít několik málo našel (např. Shed The Old Skin) a byl jsem vždycky rád, když se zase stáhly do pozadí, kde jim jejich role sluší podstatně víc. Naopak vyzdvihnout na pomyslný piedestal si zaslouží Iva Dokoupilová a její viola, která dává desce úplně jiný rozměr a zvuk. Jako velký příznivec doomu a speciálně My Dying Bride, mi tento nástroj vyloženě lahodí, je-li použit s citem a rozvahou – výborné, krásné, skvělé.

Můj první dojem z desky byl asi takový, jako když ochutnáte právě uvařené jídlo – každou chuť cítíte zvlášť, odděleně. Chce to prostě čas – nechat je uležet a ochutnat zase zítra. Jistá syrovost a dravost v projevu kapely stejně ale zůstane, toho dojmu se zbavit nemůžu. Není ovšem na škodu věci samé, prostě je to fakt, se kterým je potřeba se smířit. Svou rázností si Embivalent Ecstasy dělá místo pod sluncem a nutno uznat, že se mu to celkem daří. Je pravda, že budete postrádat vyložené hitovky, které si budete ještě večer prozpěvovat před spaním, ale jako celek vyznívá deska velice povedeně a příznivě.