Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Meresiew - Vlastní svět

MeresiewVlastní svět

Jirka D.25.1.2015
Zdroj: jewel case CD, promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Nikdy se nemá říkat nikdy, ale zatím to vypadá tak, že naše první setkání s Meresiew bylo rovněž poslední.

Když jsme si někdy v průběhu října vyměnili s kapelou Meresiew několik mailů, dopředu jsem psal, že recenze jednak nebude hned tak honem, neb jsme toho ke konci roku měli až nad hlavu, a pak že moje texty patří k těm kritičtějším a že je třeba se na to připravit (případně zavčas vycouvat). Přišla odpověď ve smyslu „v pohodě, jsem velcí kluci, s obojím nemáme problém“. Obojí tedy plním - s lehkým zpožděním a hodnocením, které je takové, jaké je.

 

Psal jsem nedávno o nové desce Streetmachine něco v tom smyslu, že tahle muzika si hledá cestu mezi hardcorem a (thrash) metalem, což obojí platí i v případě Meresiew, ale uvádím to spíš jen tak pro základní orientaci. Hudba má svým uchopením blíž k takovým Locomotive, na kterých jsem ulítával někdy v šestnácti, kdy vydali desku „Nejsme nic“ a kdy jsem na nich potil triko v jednom mini klubu v takovém malém městě. Je to už dávno, dobra pokročila, jen „Vlastní svět“ se tváří, jako by se nepsal rok 2014 (v době vydání samozřejmě).

 

Po pravdě by mi takový návrat do minulosti nevadil, kdyby byl slušně složený, zahraný a nahraný. Nic z toho ale v případě Meresiew neplatí, přičemž důraz kladu na to „složený“. Na albu jsem nenašel ani jeden moment, který by byl v dobrém smyslu zajímavý, zapamatovatelný, který by ve mě vzbudil pocit, že s touhle muzikou chci trávit čas delší než nezbytně nutný. Skladbám především chybí jasný směr, linie, která by posluchače vedla a dovedla jej alespoň ke konstatování „je to sice jen obyčejný groovy nářez, ale jakože dobrý“.  Nic takového – neustálé zasekávání a smysluprosté předěly v běhu skladeb bohužel příliš okatě přiznávají skladatelskou impotenci (to není sprosté slovo) a mně jako posluchači nedávají vůbec žádný prostor pro možné sympatie.

 

Při procházení mých vlastních poznámek z poslechu je „triviální“ nejčastěji se opakující slovo a míří ke všemu - k nástrojům i vokálním stopám a v konečném důsledku i ke zpracování CDčka, ke grafice, textům. Jen na několika místech lze najít cosi jako jasný směr a myšlenku (třeba sedmá „Devět životů“), ale ve srovnání třeba jen s českou scénou (o té zahraniční ani nemluvě) je to prostě málo. Chytit se nelze ani zvuku, který lze považovat ve světle undergroundu za relativně slušný, ale při soudobých možnostech jde pouze a jen o underground (třeba bubny zní vyloženě prázdně), navíc nekompromisně ořezaný.

 

Na rovinu asi tak - Meresiew hrají lokální standard a nemá smysl si svět lakovat na růžovo nebo hodnotit 70 % ve smyslu „nelíbí, ale nechci nikoho nasr*t“. Přiznávám, že i tato vysloveně podzemní scéna je nutná, že bez ní by to nešlo a že z kapely cítím zapálení pro věc. Jenže nadšení je jen jedna z nutných podmínek a na dobrou desku samo o sobě nestačí. To ostatní bohužel postrádám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky