Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Merrimack - Of Grace and Gravity

MerrimackOf Grace and Gravity

Garmfrost19.7.2024
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Of Grace and Gravity ukrývá ostré drápy stejně jako podmanivé sólové hrátky. Provokuje posluchače k houpavému vnímání, hází na něj jednu stopu na druhou a pořádně jej zahlcuje. Nepřipraveného ho pak hodí do běsnícího kotle.

Nové album pařížské sebranky, známé pod jménem Merrimack bylo tentokrát nutné vyhlížet poněkud déle. Pánové pauzy mezi jednotlivými vydáními protahují, až budí dojem konce. Při poslechu Of Grace and Gravity je zřejmé, že odmlka byla třeba. Merrimack nabrali síly spojených s nekonečnou inspirací v hlubinách temnoty, čehož výsledkem je nebývale silná nahrávka.

 

Na přelomu tisíciletí spolu s dalšími dravci pomáhali nakopnout další vlnu blackmetalového nadšení. Pojetí Merrimack sázelo a doposud sází na co nejmenší ohlížení se do minulosti. Po slabších nahrávkách nastavili zrcadlo výbornou řadovkou Omegaphilia a opět se odmlčeli. Of Grace and Gravity pojí dravčí počátky s progresem. Kapela je metalová každým coulem. Je zároveň ponořená do duchovna, a sluší jim to. Ono duchovno není prvořadé. Na prvním místě je hudba. Atraktivních nápadů je deska plná, výborného muzikantství (ještě aby ne), podmanivé atmosféry a v nemalém množství nasypaného extrému rovněž.

 

merrimack

 

Přemýšlel jsem, co bych označil jako to první, co vás tak zvaně liskne přes ksicht. Je to působivý černobílý obal, kterému vévodí dobře padnoucí logo či jakási prasklina v podobě slunce a spálené změti pod nimi? Nebo příjemně barevný zvukový kabát? Kytary dobře řežou, basa pulsuje, jak se sluší a patří. Bicí nejsou utopené, ani nad vším neřvou. Staromilcům nebude čistý sound vonět pod knírem, ale s ohledem na dobře známý styl Merrimack si jiný zvuk nedovedu představit. A tentokrát opravdu dýchá.

 

Of Grace and Gravity se tváří volněji, než ve skutečnosti je. Album ukrývá ostré drápy, stejně jako podmanivé sólové hrátky. Provokuje posluchače k houpavému vnímání, hází na něj jednu stopu na druhou a pořádně jej zahlcuje. Nepřipraveného ho pak hodí do běsnícího kotle. Merrimack si hrají s tempem a jeho změnami. O žádné skladbě se nedá říct, že je taková nebo jiná. Změny se dějí nečekaně uprostřed riffu.

 

Umělecké pestrosti mohou pomoci i zajímaví hosté. Hned v otvíráku Sulphurean Synods zazní hlas D.G. Netvrdím, že ho bylo potřeba, ale song obohatí svým nezaměnitelným řevem. Druhým hostem je Ur Èmdr Œrvn, kterého najdete v sestavách japonských blacků jako např. Anguis Dei nebo Atman Drei. Jeho příspěvek v závěrečné Embalmer's Wine mě navnadil k objevování jeho kapel.

 

 

Nepokrytě přiznávám, že mi Merrimack sedli. Jejich nahrávku jsem už ani nečekal, a už vůbec netušil, že by mě mohla bavit tak moc. Raději jsem si k sepsání recenze dal načas. Abych vyloučil počáteční poblouznění… A dobrý. Líbí se mi, že kapela dává na odiv výborné muzikantství i tvůrčí umění, a zároveň je černočernou hordou, které její zapálení pro věc stále věřím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pekárek / 21.7.24 14:26odpovědět

Tohle jw fakt přesně podle mého gusta. Díky za upozornění.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky