Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Merzbow - Kibako

MerzbowKibako

Bhut6.3.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Noise všech noiseů. Merzbow v plné síle dává injekce do hlav všech příznivců a přihlížejících. Řezavá čistá muzika s čitelným vyústěním. Žádná šílenost, ale matematická přesnost.

Každý žánr má svého matadora a svou legendu. Nejinak tomu je i v sekci noise. Zde na pomyslném trůnu přebývá japonský umělec Masami Akita a jeho projekt Merzbow. Pro někoho pojem velké váhy, pro jiného utajené místo na mapě. Přiznávám se, že donedávné doby jsem patřil do té druhé sorty lidí. Proto přicházím k novému albu Kibako zcela nepolíben tvorbou starší. Recenze se bude proto čistě věnovat této práci a nebudou ji ovlivňovat poznatky z dřívějších počinů.

 

Kibako je hezky zabalený dvojdisk čítající dohromady osm skladeb, z nichž ani jedna svým časem neklesá pod deset minut. Ačkoliv se to na prvotní dojem zdát nemusí, album má názor. Merzbow je dlouholetým bojovníkem proti násilí na zvířatech. Stal se veganem a své názory šíří věřejně i za pomocí této hudby. Byl vlastně průkopníkem této myšlenky v dané hudební odnoži. Do té doby se tímto tématem v noiseu nikdo nezabýval. Dnes už to bereme automaticky. V textech tento boj nenajdete, neb je vše instrumentální. Onen nesouhlas se projevuje způsobem vystupování a samotnou propagací. Ale nezabředávejme příliš zbytečně daleko.

 

Duše desky na sebe nenechá příliš dlouho čekat. Své ojedinělé já nasadí hned od začátku. Téměř okamžitě se tak posluchač ocitá v osidlech elektronických souzvuků i vzájemně nesourodých tónů. Zvuky se na sebe vrství, vyvíjí své schémata a rozhodně se nespokojí v přešlapování na místě. Odpůrce tohoto žánru zde však nenalezne nic, co by ho mělo oslovit. Je vcelku logické, že tohle se ne u všech lidí setká s pochopením a tolerancí. Merzbow je přímým důkazem, že hudba jako taková už dávno přestala respektovat hranice. Noise je dle mého názoru vrcholem svobody v muzice. Album Kibako nám to také dává notně znát. Ale zpět k jeho náplni. Po velice energické úvodní dávce přichází nejrytmičtější skladba z desky a to druhá věc Operation Musashi. Stejně jako ostatní věci nezná hranic a svou kostru ohýbá v nepředpokládaných úhlech. Rozvíjí svou koláž o další pestré barvy a výsledek rozhodně neztrácí na kvalitě. Ať už do obrázku vmícháte jakoukoliv barvu, vše se krásně vpije a vznikne tak další netušený obrazec, který zaujme mysl. Stejně jako když otáčíte s kaleidoskopem.

 

Takto bychom mohli pokračovat u každé skladby. Každá dýchá jiným organickým životem. Všude voní palící se elektronika. Suché horko s vyhřátých přístrojů halí místnost. Má to svou auru a zvláštní kouzlo. Do jeho nitra však nahlédne jen člověk hodlající skutečně porozumět. Pak teprve zjistíte, že každá ta písnička je čímsi jiná, odlišná, značně svérázná a přitom je jedna k druhé neviditelně svázána. Že by odraz autorovy záliby ve svazování? Můžeme tak albu přisoudit jistý koncept.

 

Jak divoce a rychle album nastolilo svůj řád, tak svěže a kouzelně proplouvalo dalšími minutami. S ohlédnutím nazpět zjišťuji, že nenápadně gradovalo, aby pomyslně vyvrcholilo v předposlední skladbě druhého disku. Zde teprve pociťujete pravé trýznění a skutečný um noise hudby. Těžce nervní muzika pohrávající si psychikou posluchače. Epileptici by se měli obloukem vyhýbat poslechu. Jako lahůdka byla na závěr připravena ještě jedna poslední skladba, která je o poznání klidnější než předchozí stopy. Vytváří tak jakýsi dovětek za celou kapitolou Kibako.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky