Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Close je třetím albem italské doom metalové kapely Messa. Kapely, která se rozhodla rozčísnout temnotu své hudby svojským způsobem a do stonerových základů začlenila další žánry. Sami Messa ve svém profilu uvádí, že hrají tzv. scarlet doom, ve kterém po svém kříží další styly jako black, jazz, blues, progresivní metal nebo ambient. Rozhodně se musíme bavit o doomu s přesahy. O undergroundu, rituálních praktikách, starých učeních a nových výzvách, schopnosti otevřít se dalším vlivům. Obě předchozí alba rozhodně stojí za pozornost nebo aspoň jako ukázka toho, jak zeširoka umí Messa doom postupně vnímat a jaká je jejich hudební evoluce. Jak dřevní a zároveň progresivní mohou být, jak naprosto bez násilí umí namíchat koktejl, v němž je cítit jihoevropský naturel, dávný sabbathovský odkaz a z něj pramenící možnost se vystřelit do astrálu, do polopouští a všude tam, kde sebou lze vzít další příchutě a necítit se přitom jako otrok vlastní kreativity. Naopak, tohle je hodně silné a působivé.

Close je třetím stupínkem na pomyslném schodišti dalších kroků kapely. Ve smyslu stavby skladeb a vyznění jako celku je tím nejdotaženějším. Kapela oproti dřívějšku trochu upravila poměr stoner doom vs. mimometalové vlivy. Když si vezmeme debut Belfry, je ten pokrok opravdu výrazný. Novinku Close bych se nebál označit termínem world music doom. Základy zůstaly, ale dnes je ta původní magie spletená víc do folklórních a meditačních copánků. Je cítit Středozemní moře, orient, dávná a tradiční tvář pouštních oblastí, písek i skály. Na obalu desky je záběr pohybu tančících žen, které provádějí nakh, tzv. berberský vlasový tanec původem patřící na alžírsko-tuniskou hranici. Tento tanec je také hlavním motivem videoklipu ke skladbě Pilgrim. Správným využitím jednoduchého kývání hlavy a protřepání vlasů dojde až k transu. Vtipné je, že pro metalheads jde o pohyb důvěrně známý, jen by jim prospěla změna tempa a třeba se i oni dočkají něčeho neobvyklého. Minimálně pak důkladný poslech alba Close, pod které je podepsána pořád hlavně metalová kapela, může podobné stavy navodit. Jen se osmělit.

I když se pořád staví na hutném spodku a riffujících kytarách, hudba Messa je dnes mnohem dál. Tohle je skutečné umění, kdy se daří ty jeskynní rituály spojit s kulturami různých koutů světa. Někde na dně hluboké sluje pořád hoří oheň, ale kapela se u něj schází jen večer. Většinu dne tráví studiem nových vlivů a starých obyčejů, pohybu v prostoru. Používá k tomu různé nástroje, obohacuje svůj sound a doslova se vznáší nad tím zemitým, metalově hutným základem. Ve vzduchu je cítit něco mnohem zásadnějšího, unikátnějšího. Messa se povedlo složit a nahrát velmi originální dílo, i když se ve spojení doomu a orientálních motivů dřív vyznamenali jiní, zejména pak Orphaned Land. Srovnávat ale zrovna tyto dvě kapely je mírně řečeno mimo. Messa jsou svým vyzněním pořád blíž kapelám jako Yob, The Wounded Kings nebo Subrosa. Tomu dřevnímu suchému doomu. A také s úžasným zpěvem, kdy Sára odhaluje celý svůj hlasový rejstřík a podle potřeby jej přizpůsobuje momentální náladě alba. Je milou i divokou průvodkyní, čarodějkou spojující dějiny s přítomností.

Hudba kapely se dál drží čarodějnických praktik, ten witch metal odér z nich ani na Close nevyprchal. Jestli se jim podařilo oprostit od nutnosti trvat na nadřazenosti okultního doom metalu (odpověď je ano), tak ta původní magie zůstala. Jen je mnohem rafinovanější ve smyslu návaznosti na staré hudební tradice. Na skutečný naturel skutečných míst a na až folkórně meditační úroveň. Messa zde velice názorně předvádí, jakou stopou je veden jejich vývoj. Do jakých míst jsou schopní zajít  a jak komfortně se v nich umí cítit. Nenazval bych je jako avantgardně metalové doomery, ale étericky progresivní, a taky exotické. Avantgardu a neuchopitelnost necháme spíš andaluské doomové větvi a kapelám jako Orthodox nebo Pylar. Messa uchopitelní jsou a jejich umění je pořád dost chytlavé a daleko od toho propadnout nezřízené teatrálnosti. Na to je tahle kapela pořád velmi konkrétní, v některých ohledech dokonce více než na druhém albu Feast for Water. Vystupuje jako nezatížená, atmosférická a s krásným Sařiným vokálem jako typickým poznávacím znamením.

Messa se povedlo jedno důležité, a to nahrát desku, kterou bych se nebál označit jako stěžejní. Už ta předešlá měla tyhle ambice, ale Close se dostala ještě o úroveň výš. Aneb jak povznést metalové šamanství a přitom z něj pořád těžit. Close se zpočátku tváří jako nepřístupná deska, chce to překonat ta prvotní odmítání, že to bude složité a dlouhé poznávání. Realita je pak jiná, zas tak dlouho netrvá, aby nahrávka vyzradila svá tajemství. Jde vyloženě jen o to se nebát a uchopit její soustředěné a na objemu nabývající umění. Všechny ty odjinud se vinoucí vlákna. K těm prvním sympatiím pomáhají skladby jako Rubedo, Dark Horse a Pilgrim, které v sobě mají dost hrubosti, aby bylo poznat, že těží z kamene patřícího do doomové kolonie. Na ten potom navazují další korálky a dělají prostor odvážnějším skladbám, jako například 0=2, Orphalese nebo If You Want Her to Be Taken. Nebo čistě orientální instrumentálce Hollow a vzteklému, pár sekund trvajícímu nátěru Leffotrak. I ten se tam hodí. Tváří nového alba je více a to podstatné je jejich propojení. Musím se přiznat, že jsem poslechům Close úplně propadl, v jeho přítomnosti se děje něco speciálního a já budu tohle album řadit letos hodně vysoko. To vím už nyní. Tohle je doom s přesahy, o kterých se nepíše, ale mají se vstřebávat. Opakovaně. Činím tak a jo, jsem nadšený.