Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První setkání s Messenger bylo jednoznačné - jde o hudbu, která by se měla vyslechnout, neb patří bez debat do ranku pozoruhodných. Mnoho prog retro rockerů se dnes a včera snaží o podobné, ale rozlišit jedny od druhých je nelidská dřina, která skončí zapomněním průměrných a zbytečných. Ne, tento osud nelze přiřknout londýnským Messenger. Druhý albový pokus se štítkem Threnodies je jasně dospělým albem umělců, kteří se našli a vědí, co chtějí říct. Mačkají pradávný psychedelický rock po svém, vtloukají do něj třísky post rocku, zamačkávají špony metalu a nebojí se být zároveň moderní až elektroničtí a všeobjímající. Na podpatku dokáží opsat několik stylových oblouků a slepit je do několika taktů, tak smysluplně, že nezbývá nic jiného, než si je zapamatovat.

Slovutnější soubory, které se hřejí v přízni kritiky i posluchačů mi nesmějí mít za zlé, ale v porovnání s Messenger zní jako suší akademikové a exhibující tlučhubové, omílající prázdná témata v pivnici nevalného piva na čepu a oslepujícího dýmu v prostoru. Messenger zní naprosto jasnozřivě čistě a netratí své vize umění za předstíranou maskou aristokratické nadřazenosti. Umějí zlehka navodit decentní atmosféru, aby ji postupně odstřelovali přesně vyvrtanými dávkami exploziva. Čarují líbezně a mažou med kolem úst, dokud vás neklidnými prvky neznejistí. Umění nenudit a tvářet skladbu pěkně za studena bez zahřívacích formulek, vytváří zajímavý konglomerát, kde se pojí rock s elektronikou, klávesami a klavírem na konečnou energetickou erupci. Ta odvaluje hudební hmoty k psychedelickým nížinám. Vše přirozeně, s nadhledem a hráčskou bravurou.

Messenger není jen zahloubaný a tichý stroj. Umějí mást a svést pradávné mágy, aby jim dobrovolně pomohli zhmotnit kouzla z 60. a 70. let, kdy vše poprvé vybujelo. Plasticky tvárná rozmanitá zvukomalebnost spolu s nesmlouvavým rytmickým maršem ženou rychlejší skladby či momenty do koryta hybné, dynamicky se pohybující hmoty. Ta nenechá nic lehce sebratelného na březích bez povšimnutí a vše strhává s sebou, nebo alespoň zanechá nevábný povlak. Neurvalost a na ni navazovaná uhrančivá krása v oparu bují volně prostorem nahrávky. Messenger útočí jako zakladatelé z Birminghamu a zklidní se švihem rákosky na klidné hošíky studující architekturu. Zpomalení a psychedelické rozjímání navozuje nejedny ikony britské scény. Pánové se nebojí být zasnění a jemně decentní, avšak v žádném případě nejsou toporní, natož nudní nebo naoko zahloubaní. Vše je uvěřitelné a k cíli vždy splétají více cest. Dotýkají se nesměle nebes, pulzují, hladí, konejší a křičí.

Občas se může jevit, že trpělivě budované klidné úvodníky skladeb jsou kontraproduktivní, ale prozatím se jim daří být kreativní a nenudit. Bez ztráty kvalitního dojmu umí doputovat stupňovaným tlakem a jistou dávkou hravosti a závažnosti zároveň k vrcholům v každé písni. Postupně se nadechují, aby časem explodovali a ukázali záda mnoha souborům, především rozmělněným Coheed and Cambria, kteří vedle Messenger vypadají jako malí uličníci. Britové mají rozmanitý arzenál výrazů a bez okolků nás ukolébají do snu, kde nám odehrají okultní rockovou scénu plnou stylových propriet, jen šikovně oprášených a zamaskovaných do reálií.

S Threnodies je možno podniknout nejeden trip do počátku 70. let, kdy byl hard rock u vesla a pozornosti mas. Jen ti smělejší ho přetvářejí k obrazu svému a nikoliv médií, nebo dle očekávání úspěchu z unifikované produkce. Messenger pevně ovíjí svým jemným předivem, na které nabalují starodávné prvky. Finální povrchový obal zajišťuje už papír s odlesky blyštivé líbivé psychedelie a rocku všemožných přívlastků, jenž je pojištěn pečetí z ozvěn Pink Floyd. Z ní se jeden raduje a druhý posluchač tahá protestní cedule s nápisem plagiát.