Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Miira - Wellness

MiiraWellness

Jirka D.15.7.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Philippa Dittmara
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Netradičně uchopený post-rock v podání kytary, bicích a velké míry hudební imaginace.

Německá kapela Miira je v podstatě jenom duo, což prakticky znamená jednoho bubeníka a jednoho kytaristu, kteří spolu hlučí instrumentální post-rock. Jak dlouho spolu tvoří, se mi dohledat nepodařilo, ale jejich první nahrávky v podobě krátkých EP kazet spadají do let 2015 a 2016 a jejich první dlouhohrající deska Sport je datovaná rokem 2018. V té době si všechno vydávali vlastním nákladem a teprve až jejich novinka, druhá řadovka Wellness, vychází na regulérní značce, byť na malém lokálním vydavatelství 12Pylons Records. Pokud byste snad pojali záměr naposlouchat si starší věci, můžete na dobře zásobeném bandcampu.

 

Miira bandAktuální deska obsahuje čtyři nijak nepojmenované skladby rozhozené po dvojicích na dvě vinylové strany, z čehož tak nějak vyplývá její celková délka krátce přesahující 40 minut. Vlastní hudební obsah není zcela triviální už jen z toho titulu, že jedna kytara a bicí nedokážou dát dohromady tolik legrace jako klasický rockový ansámbl nástrojů, a jednak i proto, že tihle dva týpci to triviálně dělat nechtějí. Zcela obecně bych řekl, že jejich muzika nese známky přemýšlivosti, je hodně nejednoznačná, vyvléká se z klasických žánrových šablon nejen stavbou skladeb, ale i seskládáním aranží doplněných o řadu ruchů a zvuků, bez kterých se řada jejich kolegů snadno obejde. Což je její velká výhoda, ale stejně tak i výzva pro posluchače, jehož cesta dovnitř nahrávky nemusí být vůbec snadná.

 

Samotný post-rockový základ z mého pohledu nese jasné známky rukopisu Mono a můžeme chvíli debatovat nad tím, jestli to je anebo není dobře. Zvlášť druhá skladba ať už kytarovými efekty nebo dravostí úderů bicích připomene japonské průkopníky docela silně, ale nijak moc mi to nevadí ... spíš naopak. Především razance hry na bicí totiž prozrazuje jednoznačné pozitivum desky, kterým je poměrně přirozený, i když naturálně syrový zvuk. Nemusí se líbit každému, ale jeho autenticita je z mého pohledu předností, kterou dokážu vždy ocenit a která by u vnímavého posluchače měla dopadat na úrodnou půdu. Samozřejmě to není Steve Albini tak jako u Mono, ale bavíme se tu o více méně lokální německé kapele...

 

Z hlediska přístupnosti a posluchačské přívětivosti budou Miira patřit k těm složitějším, a to především díky jejich ne zcela tradičnímu pojetí kompozice a až experimentální práci se zvuky. Deska obsahuje řadu poměrně dlouhých, místy až ambientně-hlukových pasáží, které se jen velmi neochotně rozvíjejí v cosi jako post-rockovou skladbu (typicky dlouhý úvod čtvrté kompozice). Z pozice posluchače je místy vyžadována až svatá trpělivost, kterou lze z mé zkušenosti ukojit jen poslechem na sluchátka, který asi jako jediný dokáže opravdu detailně rozklíčovat všechny jejich zvukové plochy a vyvolat v posluchači nějaký zájem a přiměřenou emoční odezvu. V ten moment samozřejmě vyplují na povrch kvality alba představované hlavně mírou propracovanosti na první dojem jednotvárných ploch, ale cesta k tomuto závěru nemusí být jednoduchá a hlavně nebude pro každého. Vyplatí se nespěchat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky