Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nenechte se hned v úvodu zmást žánrovým chlívkem metalcore, který se plíží společně se jménem kapely někde z bandzounových odpadišť, stejně jako jsem se nechal zmást já při prvním seznamování s touto kapelou kdesi ze Slovenska. Následné asociace party potetovaných hochů v kytičkovaných kraťasech a plážovkách na nohou hrajících totéž jako mnoho dalších part podobně potetovaných hochů v trochu jiných kraťasech se proto ukázaly jako zbytečný předsudek a v podstatě to pro mě byla i velká úleva.

Mindstorm fungují teprve od roku 2007 a album Confluence je jejich první velkou deskou, kterou se kapela rozhodla vydat ve své vlastní režii, bez labelů a čárových kódů, což je krok sympatický, ale cesta to nebude jednoduchá; jak taky jinak. S tím možná souvisí i takové drobnosti, které občas při této cestě vydání uniknou pozornosti „nezávislého“ oka a které spadají do kategorie „provozní slepoty“, kdy až pohled zvenku odhalí mnohdy zbytečné a elementární chyby. V případě Confluence najdete takové nedostatky na vícero místech, ať už jde o správně napsaný název poslední skladby „And the fiver flows...“, která je na zadní straně uvedena jinak, či o jména lidí podílejících se na designu a fotografiích, jejichž jména najdete opět ve dvou verzích. Jsou to detaily, ale je škoda, že unikly finální korektuře. Na druhou stranu musím pochválit grafické zpracování alba – jednoduché, příjemné, nekopírující různá provařená klišé ani laciné módní variace. V bookletu jsou uvedeny texty všech devíti skladeb, navíc poskládané a graficky vyvedené nápaditě a nebojím se říct hravě, takže tady je pochvala na místě.

No a jdeme k obsahu, samozřejmě k tomu nejdůležitějšímu elementu nahrávky. Začnu tím veselejším, horší věci si nechám na následný odstavec. Jednoznačně nejsilnější stránkou kapely je instrumentální projev napříč všemi nástroji a schopnost tvůrců vytepat chytlavou a nikoliv lacinou skladbu. Kompoziční práce je v mantinelech klasického, nikoliv avantgardního komponování zdařilá a až na pár lehce zbytečných přílepků na konci „Brotherhood“ nebo “To be like me“ nemám námitek. Další bezesporu silnou stránkou je schopnost vytvořit chytlavé melodie, které se vepsaly především do strun jedné z kytar, jež je nezřídka doplňována i kytarou druhou v harmonii s projevem vokalisty (bohužel ten se občas ztrácí právě ve zvuku kytar, typicky v refrénech „To be like me“, „Nothing can save us“ nebo „And the river flows...“). Přechod mezi těmito melodickými částmi do pasáží rytmičtějších a tvrdších je přirozený, funguje a podpořen slušně zvládnutou bicí salvou získává snadno posluchačovy sympatie. Když je kapela navíc v druhé „Brotherhood“ (a mírně repetitivně i v páté „No other choice“) podpořena sice neživou, ale díky krátkosti a především nečekanosti, obzvláště silnou „orchestrální“ vsuvkou zdůrazňující již tak účinnou melodickou pasáž, jsem na kolenou a žasnu. Melodie je to pravé slovo pro tuto nahrávku, kořeny v heavy metalu nepopírám, ale proč taky. Kapela nemá problém přejít z těchto melodických pasáží k hutnějšímu metalovému pojetí, které se nejvíc zaostřuje ve skladbě „Mindstorm“ a to až do thrashových vystřihovánek. Instrumentální vklad je prostě nejsilnější devízou Mindstorm, vokální projev mi ničím zajímavý nepřijde (snad jen zajímavým proplétáním dvou vokálů), možná vám připomene X-Core, ale určitě vás ze židle neshodí; prostě dobrý standard.

A teď k těm méně veselým věcem. Album je uvedeno intrem, jehož obsahem je cinkavá hra připomínající hrací skříňku s otáčející se panenkou, což by nebylo nijak na škodu, kdyby velmi podobné intro s lehce odlišnou melodií nepoužil už Ozzy Osbourne na desce No more tears v roce 1991. Tragédie to samozřejmě není, ale podoba bohužel značná. Na úplném konci desky zase najdete veselou vsuvku pronesenou „donaldovským“ hlasem, což mám zase spojeno spíše s kapelou Horkýže Slíže, ale i tohle vem čert. Bohužel zcela průserová záležitost je zvuk desky, který se nijak neztrácí na hudební produkci dnešní doby, ale poslechový komfort takové nahrávky je prostě špatný. Míra komprese je natolik velká, že výsledek zní spíš jako statická vlna, u níž si ani na chvíli neoddechnete, než jako hudba k poslechu. Typickým příkladem budiž skladba „To be like me“, do které byl zakomponován mezičlánek v podobě „škrtnutí zapalovače a zapálení si cigarety“, což jako dobrý nápad vítám, ale to, že se vše odehraje na hladině rovnající se (nebo dokonce převyšující) hlasitosti zbytku nástrojů a zpěvu, dělá z celého nápadu nepřirozeně znějící plácanec, za který bych mistrovi zvuku nezaplatil ani korunu (euro). Doporučuji poslechnout Alan´s psychedelic breakfast (Pink Floyd, Atom heart mother, 1970) a následně si položit otázku, proč při všech těch dnešních možnostech je výsledek tak tristní. Omlouvám se kapele, která to patrně „slízla“ za všechny uřvané nahrávky, které jsem v poslední době slyšel (a je jich velká většina), ale mám prostě dojem, že pokud si narovinu nepřiznáme, jak se věci mají, jen těžko se můžeme v budoucnu dožadovat zvukově lepších desek.

Asi teď bude působit dost nedůvěryhodně pozvání k poslechu Confluence, ale kromě onoho zvuku, který je dnes tak jako tak všeobecně uznávaným standardem, se jedná o slušnou desku, která kapele ani při nejmenším nedělá ostudu. Takže ano, poslechem této desky neprohloupíte a pokud jste zvyklí na přehrávání hudby v mobilu a jiných, kvalitou podobných zařízeních, zvuk vám určitě vadit nebude, to ostatní za váš čas rozhodně stojí.