Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Mindstorm - Confluence

MindstormConfluence

Jirka D.15.4.2012
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Hudebně zajímavá nahrávka, která v sobě snoubí melodické a hutné kořeny heavy & power metalu s ostrostí dnešního metalcoru. Vedle jednolitě podobných MC kapel běžného průměru tak Mindstorm dali dohromady poměrně svěží materiál, který sráží pouze přetlakovaný zvuk.

Nenechte se hned v úvodu zmást žánrovým chlívkem metalcore, který se plíží společně se jménem kapely někde z bandzounových odpadišť, stejně jako jsem se nechal zmást já při prvním seznamování s touto kapelou kdesi ze Slovenska. Následné asociace party potetovaných hochů v kytičkovaných kraťasech a plážovkách na nohou hrajících totéž jako mnoho dalších part podobně potetovaných hochů v trochu jiných kraťasech se proto ukázaly jako zbytečný předsudek a v podstatě to pro mě byla i velká úleva.

 

Mindstorm fungují teprve od roku 2007 a album Confluence je jejich první velkou deskou, kterou se kapela rozhodla vydat ve své vlastní režii, bez labelů a čárových kódů, což je krok sympatický, ale cesta to nebude jednoduchá; jak taky jinak. S tím možná souvisí i takové drobnosti, které občas při této cestě vydání uniknou pozornosti „nezávislého“ oka a které spadají do kategorie „provozní slepoty“, kdy až pohled zvenku odhalí mnohdy zbytečné a elementární chyby. V případě Confluence najdete takové nedostatky na vícero místech, ať už jde o správně napsaný název poslední skladby „And the fiver flows...“, která je na zadní straně uvedena jinak, či o jména lidí podílejících se na designu a fotografiích, jejichž jména najdete opět ve dvou verzích. Jsou to detaily, ale je škoda, že unikly finální korektuře. Na druhou stranu musím pochválit grafické zpracování alba – jednoduché, příjemné, nekopírující různá provařená klišé ani laciné módní variace. V bookletu jsou uvedeny texty všech devíti skladeb, navíc poskládané a graficky vyvedené nápaditě a nebojím se říct hravě, takže tady je pochvala na místě.

 

No a jdeme k obsahu, samozřejmě k tomu nejdůležitějšímu elementu nahrávky. Začnu tím veselejším, horší věci si nechám na následný odstavec. Jednoznačně nejsilnější stránkou kapely je instrumentální projev napříč všemi nástroji a schopnost tvůrců vytepat chytlavou a nikoliv lacinou skladbu. Kompoziční práce je v mantinelech klasického, nikoliv avantgardního komponování zdařilá a až na pár lehce zbytečných přílepků na konci „Brotherhood“ nebo “To be like me“ nemám námitek. Další bezesporu silnou stránkou je schopnost vytvořit chytlavé melodie, které se vepsaly především do strun jedné z kytar, jež je nezřídka doplňována i kytarou druhou v harmonii s projevem vokalisty (bohužel ten se občas ztrácí právě ve zvuku kytar, typicky v refrénech „To be like me“, „Nothing can save us“ nebo „And the river flows...“). Přechod mezi těmito melodickými částmi do pasáží rytmičtějších a tvrdších je přirozený, funguje a podpořen slušně zvládnutou bicí salvou získává snadno posluchačovy sympatie. Když je kapela navíc v druhé „Brotherhood“ (a mírně repetitivně i v páté „No other choice“) podpořena sice neživou, ale díky krátkosti a především nečekanosti, obzvláště silnou „orchestrální“ vsuvkou zdůrazňující již tak účinnou melodickou pasáž, jsem na kolenou a žasnu. Melodie je to pravé slovo pro tuto nahrávku, kořeny v heavy metalu nepopírám, ale proč taky. Kapela nemá problém přejít z těchto melodických pasáží k hutnějšímu metalovému pojetí, které se nejvíc zaostřuje ve skladbě „Mindstorm“ a to až do thrashových vystřihovánek. Instrumentální vklad je prostě nejsilnější devízou Mindstorm, vokální projev mi ničím zajímavý nepřijde (snad jen zajímavým proplétáním dvou vokálů), možná vám připomene X-Core, ale určitě vás ze židle neshodí; prostě dobrý standard.

 

A teď k těm méně veselým věcem. Album je uvedeno intrem, jehož obsahem je cinkavá hra připomínající hrací skříňku s otáčející se panenkou, což by nebylo nijak na škodu, kdyby velmi podobné intro s lehce odlišnou melodií nepoužil už Ozzy Osbourne na desce No more tears v roce 1991. Tragédie to samozřejmě není, ale podoba bohužel značná. Na úplném konci desky zase najdete veselou vsuvku pronesenou „donaldovským“ hlasem, což mám zase spojeno spíše s kapelou Horkýže Slíže, ale i tohle vem čert. Bohužel zcela průserová záležitost je zvuk desky, který se nijak neztrácí na hudební produkci dnešní doby, ale poslechový komfort takové nahrávky je prostě špatný. Míra komprese je natolik velká, že výsledek zní spíš jako statická vlna, u níž si ani na chvíli neoddechnete, než jako hudba k poslechu. Typickým příkladem budiž skladba „To be like me“, do které byl zakomponován mezičlánek v podobě „škrtnutí zapalovače a zapálení si cigarety“, což jako dobrý nápad vítám, ale to, že se vše odehraje na hladině rovnající se (nebo dokonce převyšující) hlasitosti zbytku nástrojů a zpěvu, dělá z celého nápadu nepřirozeně znějící plácanec, za který bych mistrovi zvuku nezaplatil ani korunu (euro). Doporučuji poslechnout Alan´s psychedelic breakfast (Pink Floyd, Atom heart mother, 1970) a následně si položit otázku, proč při všech těch dnešních možnostech je výsledek tak tristní. Omlouvám se kapele, která to patrně „slízla“ za všechny uřvané nahrávky, které jsem v poslední době slyšel (a je jich velká většina), ale mám prostě dojem, že pokud si narovinu nepřiznáme, jak se věci mají, jen těžko se můžeme v budoucnu dožadovat zvukově lepších desek.

 

Asi teď bude působit dost nedůvěryhodně pozvání k poslechu Confluence, ale kromě onoho zvuku, který je dnes tak jako tak všeobecně uznávaným standardem, se jedná o slušnou desku, která kapele ani při nejmenším nedělá ostudu. Takže ano, poslechem této desky neprohloupíte a pokud jste zvyklí na přehrávání hudby v mobilu a jiných, kvalitou podobných zařízeních, zvuk vám určitě vadit nebude, to ostatní za váš čas rozhodně stojí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky