Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mizmor - Cairn

MizmorCairn

Bhut19.10.2019
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Hlubiny jsou tmavé a možná i lákavé, stejně tak rezonují i hlubiny hudební, kterým Mizmor dávají jasnou tvář. Pohlédněte do ní.

Po třech letech se ozývá projekt Mizmor, tedy מזמור. Přichází skrze třetí řadové album, které na trh uvádí vydavatel Gilead Media. Neznáte? A co třeba Imperial Triumphant na albu Vile Luxury, několik desek Krallice, Thou, či Yellow Eyes? Pořád nic? Jasně, je to hodně okrajová scéna, kterou americký one man band nijak nerozšiřuje, nýbrž spíše prohlubuje. To je způsob, že se zabýváte hloubkou a nikoliv šířkou žánru, což jsou slova, kterými se kdysi prezentoval Mortem zine. Ale zpět k desce jménem Cairn, neboť takto se novinka jmenuje.

 

V uvozovkách pouhá čtveřice skladeb by neměla zaskočit nikoho, kdo si kdy zadal s jejich divotvorným black / doomem. Mizmor je totiž skupinou, která se nebojí rozmáchlých kompozic a rozhodně je nestaví jen tak jednoduše. Během jediné skladby se odehrává tolik, kolik by jiní spotřebovali na celé album. Ale i bez přehánění, které je mi vlastní, můžu slíbit, že deska nabídne opravdu širokou škálu nálad. Nechybí zde ryze doomové pocity, které nádherně rozpracovává například druhá věc Cairn To God. Staví se také dost na blackmetalových kvapících, které prolínají celou desku. A samozřejmě, co by to bylo za divnou muziku, kdyby se nevyhradil prostor i vazbícímu droneu. Právě v kontrastu dunivého lomozu je tu akustická kytara s jemnými melodiemi, která celou desku vlastně startuje a tu a tam se občas připomene. Velice zvláštní pocity, které mnohdy sklouzávají až k (ne)lítostnému depressive suicidal black metalu. Je toho tu na objevování celá řada.

 

 

Musím uznat, že první poslech mě vyloženě vadil a byl jsem zklamaný. Ale nechat všeho po prvním pokusu se prostě nevyplácí. Takže přišly další šance, které mi pozvolna dávaly klíče ke dveřím, přes které jsem zprvu nemohl nahlédnout. Je to dáno jednoduše tím, že je toho tady fakt dost. Takže nejdřív nevíte, čemu se věnovat dřív. Zda poctivé sypanici black metalu, nebo vláčnému melancholií nakaženému doom metalu. Chce to hlavně klid, soustředění a mít uši nastražené. Vlastně jsem něco v tomhle smyslu už psal v povídání o desce minulé. Takže pro ty, kteří již měli s kapelou tu čest, toto nebude žádná novinka. Novinkou možná bude trochu novátorský zvuk, který je takový moderní, nebo jak to říct. Já bych osobně uvítal mnohem větší kanál, víc echa a víc prostorného zkreslení. Co si pod tím představit? No, něco jako poslech Ahab v kontrastu s Dragged Into Sunlight. A vlastně mě tyhle dvě kapely nenapadly jen tak náhodou. Jelikož na jejich logo jsem si vzpomněl během poslechu několikrát.

 

Co určitě dopomůže k docenění desky, je hluboký pohled na její obal. Tahle výtvarná práce je vážně skvost a podobné výjevy se mi zamlouvají. Vytváří jisté očekávání, které máte, když tohle spatříte jako obal nějakého neznámého interpreta. A vlastně i přes obal minulý jsem se k Mizmor dostal. Je vidět, že si mistr A.L.N. dává záležet i na vizuálu, což je jen dobře. Autorem obrázku je Mariusz Lewandowski, který má na kontě vícero podobných a neméně pohltivých prací, kde velkou roli hraje především prostor a jakési neznámo, ať už jde o hlubinu, či prostor za branou, zrcadlem a podobně. V kontextu chmurného doom / blacku, který Mizmor vytváří, jde pak o obzvláště vzrušivé dojmy. Podobně totiž pracuje i muzika, která se nebojí prostřídat vokály dle potřeby konkrétní situace. Jak vidno ten hubený chlapík, který za celou touhle srandou stojí, je dost přemýšlivý a citlivý. To hádám z toho, jak skvěle pracuje s atmosférou a celkovým rozvržením alba. Ta síla tam prostě je.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky