Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monster Magnet - Last Patrol

Monster MagnetLast Patrol

Jirka D.21.4.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Být to kapela bez historie, bylo by to velmi slušné album. Ale tohle jsou Monster Magnet a na ty je to prostě málo.

Těžko odhadovat, jestli hledat zakopaného psa v odchodu dlouholetého člena a skvělého kytaristy Eda Mundella nebo v momentálně vysychající studnici nápadů páně Wyndorfa, ale pro poslední desku Magnetů je zatěžko se nadchnout. Wyndorf sám popisuje „Last Patrol“ jako návrat ke kořenům (kolikrát jsem tohle v poslední době četl?) a je pravda, že k rock‘n’rollovým vypalovačkám ala „Monolithic Baby!“ má tahle nahrávka většinou hodně dlouhou míli. Jenže pokud snad čekáte výlet obsahem lékárniček v duchu „Dopes to Infinity“ nebo „Powertrip“, budete nejspíš zklamáni.

                           

Ať už samotný úvod nebo potom závěr desky nepřináší nic skutečně podnětného a dvojice skladeb „I Live Behind the Clouds“ a „Stay Tuned“ vyvolává dojem, jakoby si Wyndorf hrál sám pro sebe v altánku na zahradě. Ono jako kulisa pro letní románek se sousedkou se to poslouchá náramně, jenže něco ve vás vám našeptává, že ten cizoložný pohled není úplně to pravé... Zpět do hry se album vrací druhou a titulní skladbou, tenhle devítiminutový výlet představuje MM v plném zápřahu a skvělé formě, a pokud bych měl volit top of the Last Patrol, byla by to právě tato skladba. Rytmicky jednoduše ale skvěle nabouchaná, kytarově roztáhlá a v závěru (čti několika posledních minutách) výborně vygradovaná – nic, co by fanouška MM mělo překvapit, ale potěšit jej musí každopádně.

 

 

Jenže následně album jaksi uvadá a nic podobného kalibru už k nalezení není. „Mindless Ones“ nebo „End of Time“ jsou slušné rockové skladby, které se na stadionu budou vyjímat, ale pocit, že MM hrají svůj vlastní revival, se vrací až nebezpečně často. Do podobného ranku lze započítat i lehce lacinou a nápady nehýřící „Hallelujah“, která tak trochu sází na první signální, ale pod povrchem neukrývá skoro nic. Skutečně velkým zklamáním jsou pro mě věci typu „Paradise“ a „The Duke of Supernature“, u kterých si nejsem tak úplně jistý, jestli už Magneti hrají, nebo si pro vlastní potěchu jamují ve zkušebně. Je to vlastně můj velmi často se opakující dojem, že řada skladeb byla vytažená někde ze dna šuplíku, že jde spíše o zapomenuté nápady pro desky typu B-sides & Rarities, ale pro regulérní album mi to přijde málo.

 

Přesto nemůžu tvrdit, že bych „Last Patrol“ v posledním půlroce nějak zanedbával (naděje umírá poslední), pořád mám dojem, že jde o poslouchatelnou, ale bohužel více kulisovou desku. Monster Magnet už mají něco za sebou a jistoty především z druhé půle 90. let jsou podle mého nepřekonatelné. V jejich stínu novinka bledne a to hodně. Nepomáhá ani Wyndorfovo zaklínání se garážovým zvukem, vintage kytarami, zesíky a efekty, ani zdůrazňování šedesátkové psychedelie. V kontextu soudobě vyčištěného zvuku „Last Patrol“ a ve srovnání se skutečným zvukem starých desek působí podobná prohlášení spíše úsměvně. Ale aby bylo jasno, Monster Magnet mám pořád moc rád.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Venca / 2.6.14 21:28odpovědět

...mezi námi, MM se vždycky musí trefit do nálady. Pokud přijdou do ucha v nepravou chvíli, taháme to ven a jdem po něčem jiném. Někdy je vydržím poslouchat celé týdny, pak si je zase léta nepustím. Aktuál je o stejném...

David Kasík / 22.4.14 6:41odpovědět

Nová deska Monster Magnet je pro mě bohužel zklamáním... Jako kulisa do práce nebo doprovod ke klapotu naftového služebáku ještě budiž, ale při bližším ohledání zůstává z Last Patrol jen vyčichlé, prázdné, nezajímavé torzo velkých okamžiků minulosti. Poslouchatelné, ale také nejhorší album MM v celé jejich historii...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky