Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Moonsorrow - Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa

MoonsorrowVarjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa

Jirka D.14.4.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Deska naplněná sílou emocí, strhujícími melodiemi i zdravou mírou metalové dravosti a syrovosti. V každém tónu promlouvají dávné časy, staré legendy a pověsti tak sugestivně, že budete mít chuť sednout na koně, vzít meč, sekeru, luk … cokoliv a vyrazit, ujíždět planinou, nechat se ošlehávat větrem a probíjet se hordami nepřátel.

K recenzi na nové album Moonsoorrow přistupuji s velkou dávkou obezřetnosti a to především z toho důvodu jsem se s tvorbou této kapely detailněji nesetkal a jediným mně známým albem je novinková záležitost s dlouhým názvem Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa, který by se přes angličtinu do češtiny dal volně přeložit Jako stíny putujeme do říše Smrti. Proto prosím čtenáře, aby na tuto recenzi pohlíželi v duchu výše napsaného; nemůžu srovnávat s předchozí tvorbou, do které se pouštím teprve v těchto dnech; možná již Moonsorrow natočili řadu lepších desek a možná nikoliv. Můj dnešní pohled je zcela nezatížen minulostí, ale zase mu bude chybět patřičný nadhled a jen stěží se bude opírat o pevné základy historie.

 

Tolik ve stručnosti úvodem, jdeme se podívat na novinku. Album o sedmi skladbách dosahuje hracího času něco málo přes hodinku, i když při bližším zkoumání dojdeme k závěru, že skladby jsou tu pouze čtyři. Značně rozsáhlé kompozice přesahující desetiminutovou hranici jsou pospojovány třemi krátkými mezihrami, jejichž význam a obsah může být do značné míry spekulativní, ale pravdou je, že zmíněné čtyři mohutné pilíře zajímavým způsobem propojují a jako subtilní přechodná lávka fungují dobře.

 

Hlavní tíha ale spočívá na čtyřech zmíněných skladbách, jejichž vnitřní síla, mohutnost kompozic a emoční naléhavost mě dokonale odzbrojují při každém novém poslechu. Velmi snadno se ocitám v říši legend, dávných příběhů, velkých hrdinů a mocných říší. Fantazie začíná pracovat od prvních tónů úvodní skladby Tähdetön, slunce mizí, svět se vzdaluje a najednou se ocitám v úplně jiné dimenzi. Síla Moonsorrow je všudypřítomná, dokonale vás obklopí hutnou metalovou hradbou, podmanivým a velitelským zpěvem a především skvěle vytvořenou atmosférou – klávesy sahající od pekel až po nebesa, éterické chorály, lehká akustika – to všechno vytváří neuvěřitelně barvitý a opravdový příběh jiného světa, světa Moonsorrow.

 

Je až s podivem, jak výborně ony dlouhé skladby fungují, skoro mám pocit, že tomu ani nemůže být jinak a pětiminutovým skladbám přestávám věřit. Je v nich patrný neustálý vývoj, výborná dynamika příběhu a jen velmi lehké stupňování; abrazivní pasáže jsou skvostně doplňovány melodiemi odněkud z jiné planety, vším se proplétají lehké záchvěvy strun a jiných netradičních nástrojů (třeba v m nejoblíbenější Huuto) a klávesy znějí jak hudba z Olympu. Výsledek tak představuje strhující scenérii tónů, barev, příběhů a nádherných melodií. Těžko hledám něco podobného u mě známých kapel, vše ostatní najednou šedne a tiše se krčí někde v koutku. Možná jde o počáteční ohromení, možná o falešnou iluzi, možná o trvalý vztah. Vše se ukáže časem, každopádně novinka finských Moonsorrow pro mě představuje můj osobní objev prvních čtyř měsíců letošního roku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky