Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Moonsorrow - Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa

MoonsorrowVarjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa

Jirka D.14.4.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Deska naplněná sílou emocí, strhujícími melodiemi i zdravou mírou metalové dravosti a syrovosti. V každém tónu promlouvají dávné časy, staré legendy a pověsti tak sugestivně, že budete mít chuť sednout na koně, vzít meč, sekeru, luk … cokoliv a vyrazit, ujíždět planinou, nechat se ošlehávat větrem a probíjet se hordami nepřátel.

K recenzi na nové album Moonsoorrow přistupuji s velkou dávkou obezřetnosti a to především z toho důvodu jsem se s tvorbou této kapely detailněji nesetkal a jediným mně známým albem je novinková záležitost s dlouhým názvem Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa, který by se přes angličtinu do češtiny dal volně přeložit Jako stíny putujeme do říše Smrti. Proto prosím čtenáře, aby na tuto recenzi pohlíželi v duchu výše napsaného; nemůžu srovnávat s předchozí tvorbou, do které se pouštím teprve v těchto dnech; možná již Moonsorrow natočili řadu lepších desek a možná nikoliv. Můj dnešní pohled je zcela nezatížen minulostí, ale zase mu bude chybět patřičný nadhled a jen stěží se bude opírat o pevné základy historie.

 

Tolik ve stručnosti úvodem, jdeme se podívat na novinku. Album o sedmi skladbách dosahuje hracího času něco málo přes hodinku, i když při bližším zkoumání dojdeme k závěru, že skladby jsou tu pouze čtyři. Značně rozsáhlé kompozice přesahující desetiminutovou hranici jsou pospojovány třemi krátkými mezihrami, jejichž význam a obsah může být do značné míry spekulativní, ale pravdou je, že zmíněné čtyři mohutné pilíře zajímavým způsobem propojují a jako subtilní přechodná lávka fungují dobře.

 

Hlavní tíha ale spočívá na čtyřech zmíněných skladbách, jejichž vnitřní síla, mohutnost kompozic a emoční naléhavost mě dokonale odzbrojují při každém novém poslechu. Velmi snadno se ocitám v říši legend, dávných příběhů, velkých hrdinů a mocných říší. Fantazie začíná pracovat od prvních tónů úvodní skladby Tähdetön, slunce mizí, svět se vzdaluje a najednou se ocitám v úplně jiné dimenzi. Síla Moonsorrow je všudypřítomná, dokonale vás obklopí hutnou metalovou hradbou, podmanivým a velitelským zpěvem a především skvěle vytvořenou atmosférou – klávesy sahající od pekel až po nebesa, éterické chorály, lehká akustika – to všechno vytváří neuvěřitelně barvitý a opravdový příběh jiného světa, světa Moonsorrow.

 

Je až s podivem, jak výborně ony dlouhé skladby fungují, skoro mám pocit, že tomu ani nemůže být jinak a pětiminutovým skladbám přestávám věřit. Je v nich patrný neustálý vývoj, výborná dynamika příběhu a jen velmi lehké stupňování; abrazivní pasáže jsou skvostně doplňovány melodiemi odněkud z jiné planety, vším se proplétají lehké záchvěvy strun a jiných netradičních nástrojů (třeba v m nejoblíbenější Huuto) a klávesy znějí jak hudba z Olympu. Výsledek tak představuje strhující scenérii tónů, barev, příběhů a nádherných melodií. Těžko hledám něco podobného u mě známých kapel, vše ostatní najednou šedne a tiše se krčí někde v koutku. Možná jde o počáteční ohromení, možná o falešnou iluzi, možná o trvalý vztah. Vše se ukáže časem, každopádně novinka finských Moonsorrow pro mě představuje můj osobní objev prvních čtyř měsíců letošního roku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky