Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Morast - Il nostro silenzio

MorastIl nostro silenzio

Victimer21.11.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Příliš statická temnota Morast na jejich druhém albu vystrkuje růžky, ale je to pořád málo.

Je tma, v dáli jde vidět obrysy čtyř postav. Od pusy jim jde pára, je zima a dny jsou příliš krátké na to, abychom byli ušetřeni poněkud depresivnějšího vidění světa. V dáli stojí Morast, kapela, která vydává své druhé album a opět na něm kombinuje svá rozčarování s těmi našimi. Morast jsou výrazově poblíž Triptykon, jen to nemá takové charisma a husté valy temnoty probíhají kolem téměř nevzrušeně. Ty postavy vzadu ve tmě se vůbec nehýbou, kdyby aspoň poskakovaly, když je jim kosa...

 


Morast nabízí půlhodinku tmavého materiálu v jednom toku. Monotónní, těžkopádné, úderné a masívní album. Poměrně lenivou výpravu do spoře osvětlených míst naší mysli i tam venku. Což samo o sobě není problém, samozřejmě. Není prioritou hledat chyby a hledět na sebe se vzájemnou nedůvěrou. Však dobře víme, že i ve stereotypním bouchání může být kouzlo. U Morast to kouzlo ale moc nefunguje. Nacházím jej jen velmi zřídka a když už se zdá, že by mne mohlo chytit za rukáv, tak se naopak stáhne kamsi do ústraní. Zaleze za kus ocelové spleti a já nemám sílu ani chuť jej vyšťourat zpátky. Jsou to jen záblesky, kdy si opravdu myslím, že mi poslech Il Nostro Silenzio dává něco speciálního. Ve skutečnosti tomu tak není.


Škoda, že se kapela více neupne k odlišnostem. Nejde o to hrát najednou jinak, plížit se jinými otvory a hledat v jiných sférách. Je to o pohybu ve vlastním světě. A ten Morast je takový suchopárný. I když se kapela snaží nemotat uvnitř jednoho monolitického kruhu (zdánlivá bezstarostnost Cut a hezky šponovaná atmosféra v Rls), jsou to jen náznaky. Přitom je to blízko, ještě to dohrát, dotlačit někam za obzor. Když už se konečně něco děje.


Výhodou alba je krátká stopáž a celkově děsivá aura. Jen to s ní nepřehánět. Mínusem je vokál. To jednoznačně. Je bohužel tak jednotvárný, že mi po pár vyštěkáních začne vadit. Není to úplně ten rušivý element, který byste nejraději vyhodili do koše a ten pak vysypali, ale nemá v sobě naprosto nic zajímavého. Jen nakrkle frázuje svá tmavá slova a na konci má hotovo. Žádná velká proměna, nic navíc.

 


Il Nostro Silenzio je zhudebnělá tma. Tma bez přidané hodnoty. Ani se nebojíte, ani v ní nic nenajdete. Je to černá výplň místnosti, uzavřené a nevětrané. Tohle album bude po chuti těm, kterým slova výše nejsou na závadu, ale naopak si v nich libují. Mně však ani tento náhled nepomohl. Zkuste sami.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky